Výstava COSMOS Discovery

14.05.2020

Výstavu kosmonautiky s názvem Cosmos Discovery jsem poprvé zaznamenal asi před dvěma lety, kdy byla představena v Brně. Tenkrát jsem k ní měl lehce odmítavý přístup, protože jsem byl přesvědčený, že taková výstava pro širokou veřejnost mi přece nemůže nic dát. Nemohl jsem být dál od pravdy. Nakonec jsem na výstavě strávil 3 hodiny, a to jsem byl doprovázen manželkou, která v těchto situacích funguje jako takové spojení s realitou okolního světa a tak nějak mě brzdí v mé kosmonautické nepříčetnosti. Tentokrát se jí to moc nedařilo. Ale pojďme hezky po pořádku. 

Cosmos Discovery jsem se rozhodl navštívit z jednoho konkrétního důvodu. Byla jím replika sovětského Lunochodu 1:1, který mám tak nějak v oblibě a i když jsem věděl, že to byl docela velký kus kosmického hardware, chtěl jsem ho vidět prostě na vlastní oči. Nakonec jsem byl více než mile překvapen a pokud nebudu šetřit superlativy, tak mohu bez nadsázky konstatovat, že jsem byl maximálně nadšený. Oznámení, že výstava opět navštíví ČR mne přirozeně nenechala chladným, a byl jsem nucen si naplánovat její návštěvu podruhé (společně s návštěvou planetária, kde se nachází povedená replika Lunárního modulu v životní velikosti).

Vstup byl poměrně nestandardní a po krátkém bloudění po výstavišti jsem našel ten správný stan, ve kterém se prodávaly vstupenky. Našel jsem ho v podstatě nechtěně, v tu dobu jsem hledal něco jako veřejné záchodky. První dojem byl tedy lehce nedůstojný, ale moc výstav jsem v životě nenavštívil, tak nevím, jestli to náhodou není zcela běžné. Vešel jsem do pavilonu s výstavou a čekajíc obrovský nával kosmických nadšenců jsem zcela sám vytvořil frontu v šatně. Kdy se ty lidi poučí? Praha plná lidí a nikomu nestojí za to navštívit výstavu kosmonautiky? Nechápu...

Zřejmě jen slabý den, usoudil jsem. Rezervace lístku přes internet byl zbytečně naivní projev víry v lidské pokolení. Věděl jsem, že má výdrž bude opět kolem tří hodin, tak jsem ze sebe shodil bundu a namačkal si kameru, foťák, 5 let starý almost-smart-phone Lenovo, 2x selfie tyčku (kvůli zajímavým úhlům, ne proto, že bych byl narcistický instainfluencer ), powerbanku a 2x kabel do mých dvou zadních kapes u kalhot a vydal se na odbornou nekomentovanou prohlídku. Za prvé jsem už neměl kapacity na nošení ručního průvodce a za druhé ho nepotřebuji - k dispozici samozřejmě je. To, že jsem vypadal jak opravdový "nadšenec" jsem neřešil a odbelhal jsem se směrem ke vchodu na samotnou výstavu. Znalci Monty Pythona by usoudili, že patřím na ministerstvo švihlé chůze a uznaně by pokývli hlavou, zatímco ti ostatní by usoudili, že se mi zřejmě stala nějaká "nehoda" a pro jistotu si ode mně drželi distanc.

Vcházím do prázdného prvního sálu, kterému nevěnuji pozornost, protože se jedná o kino s asi 10 minutovým dokumentem o dobývání kosmu. Tento sál je tedy určen spíše pro manželky, které konečně poprvé uvidí, co to ta kosmonautika vlastně znamená. Čest výjimkám. Druhý sál už je zajímavější, obsahuje artefakty a poučné tabule z prvního období dobývání kosmu. Celá expozice je tak nějak chronologicky řazená, což asi málokoho překvapí. Nesmí chybět zmínka o V2/A1, Gagarinovi, Těreškovové, původní sedmičce, stejně jako o Koroljovovi a jeho protějšku, "americkém" konstruktéru Von Braunovi. Prohlížím si palubovku Vostoku a už netrpělivě pokukuji po replice kabiny kosmické lodi Mercury. V její těsné blízkosti trávím následující půlhodinu a během té doby potkávám minimálně další tři návštěvníky. Lidé přicházejí a odcházejí a příležitostně překážejí v záběru. Klasická výstava, klasičtí lidé. Snažím se zapamatovat si detaily, vyfotit detaily, ale zejména si zafixovat velikost kabiny, tedy spíše "velikost" kabinky. Je opravdu neuvěřitelně prťavá a já si zkouším představit, jak se asi cítil Gordo Cooper, který v této kabince kroužil 34 hodin kolem země. Asi to nebyla zrovna hitparáda, ale stejně mu to závidím.

V této hale je několik dalších předmětů, připomínajících program Gemini a Voschod. Ze západu k nám dorazily převážně skafandry a různé skafandroidí části a z východu pak spíše ústřižky z novin a různé pamětihodnosti. Rozhodně je na co se dívat, a už teď stála návštěva za to. I podruhé. Z nedostatku času a morální síly ignoruji drtivou většinu popisků, ale pokud by někdo chtěl, už v první místnosti se zasekne tak na půl hodiny čistého nefanouškovského času - v mém případě se tedy jedná o hodinu bez čtení a poslechu, pouze "očumu".

Na druhou halu jsem se těšil i podruhé. Mé nejoblíbenější téma, kterým je dobývání Měsíce, je zde zastoupeno Lunochodem (1:1), Lunou 16 (1:2), jejíž startovací stupeň minule tolik zaujal mojí manželku, dále pak startovacím motorem Lunárního modulu a makety LRV, který se proháněl po Měsíci v rámci misí Apollo 15-17. Po skoro hodině se dostávám o 15 metrů dál, kde se majestátně válí na zemi replika kabiny Apollo, opět v životní velikosti a s propracovaným interiérem. V této místnosti je opět velké množství originálních artefaktů, kterými jsou opět skafandry a skafandroidí části, kamery, foťáky, kombinézy a skutečný tahák, kterým je část motoru F1 rakety Saturn 5 AS-506. Každé malé dítě ví, že AS-506 byl TEN Saturn 5, který pošťouchl směrem k Měsíci Apollo-11. Opravdu výjimečná příležitost, jak se dotknout historie.

Další část výstavy je věnována spíše sovětské/ruské kosmonautice. Pro mne další vrchol výstavy - maketa základního bloku orbitální stanice MIR. Tušil jsem, že je velká, ale jak moc, to jsem si představit nedovedl. Je možné stanici omrknout i zevnitř, což je úžasný zážitek, umocněný tím, že vnitřek stanice je o nějakých 25 stupňů pootočen, takže lehce navozuje iluzi kosmické dezorientace. Viděl jsem pána, který vešel do Miru a hned se chytal stěny, aby se uzemnil a neztratil rovnováhu. V této expozici je několik dalších skafandrů, skafandroidích částí a dokonce i zástupce rodiny skafandrů pro práci v otevřeném kosmu - Orlan, který je připevněn na mobilní manévrovací jednotku UPMK. Já osobně jsem poměrně významně osciloval mezi jednotlivými moduly kosmické lodě Sojuz, což je moje nejoblíbenější kosmická loď (většina kosmických lodí je má nejoblíbenější, BTW). Velice mne zaujal orbitální modul, který není vidět tak často. Přeci jenom skutečný přistávací modul máme ve Kbelích a tomu se NIC nevyrovná. Je jen škoda, že celý Sojuz není poskládaný dohromady, ale nikdo vám nebrání (covid situace stranou) navštívit muzea, kde poskládaný je. Například to na Bajkonuru nebo v Moskvě. Alespoň je ve stejné místnosti nádherný a barevně nepřesný model Sojuzu 7K-T. Pokud uvidíte bílý Sojuz s modrým sportovním pruhem, tak se nenechte zmást. Takto byla zbarvená vystavovaná replika, která cestovala po mnohých výstavách a stala se jakousi mediální hvězdou mezi Sojuzy. Našinec ocení, že se jedná o verzi 7K-T, nicméně když už bych chtěl model Sojuzu udělat tak perfektně detailní, zřejmě bych volil skutečnou předlohu. Ještě si neodpustím poslední poznámku k Sojuzu. Já bych tedy lepil klasiku 7K-OK, která byla bezkonkurenčně nejhezčí a vlastně ani nevím, kdy se k ní dostanu. Doma ho mám 4x od Ogoněku. Vy z vás, kteří by chtěli tvrdit, že všechny verze Sojuzu jsou stejné a 7K-OK není nejhezčí, se pokládejte za nevratně vybanované z mého blogu.

Předposlední sekce výstavy je věnovaná americkým raketoplánům. Nejzajímavějším kouskem byla lehce prořezaná výstupní tryska hlavního motoru raketoplánu, SSME (zkratka znamená "hlavní motor raketoplánu", což je velice odborný název, a nejspíš byl zvolen úmyslně, kdyby tento motor náhodou nějaký neopatrný technik chtěl zaměnit třeba s nějakým "nehlavním" motorem raketoplánu - třeba manévrovacím motorkem RCS - to se stát může, pokud máte velké kladivo, velkou motivaci a konec pracovní směny, kdy se vám nechtějí řešit zbytečné detaily). Dalším zajímavým exemplářem je například "letěná" pneumatika nebo kombinéza a úplným vrcholem této expozice je velice přesná replika letové paluby kabiny raketoplánu (další skoro hodina jen v této malé chodbičce) a replika části řídícího střediska v Houstonu.

Přes kabinu raketoplánu dorazíte do poslední části expozice, která je věnovaná bezpilotním sondám a průzkumu nejen sluneční soustavy. Malá ukázka nemalé české stopy ve vesmíru a opět nádherné a v životní velikosti znázorněné dioráma Marsovského samochodu Spirit/Opportunity mise MER. Dále je zde velice propracovaný model Hubblova kosmického teleskopu, pár exemplářů a tabulí, které se věnují dnešnímu výzkumu vesmíru a samozřejmě nechybí ani letmé nakouknutí do blízké budoucnosti.

Výstavu jsem tentokrát opustil po čtyřech hodinách a to jsem spěchal, abych stihl ještě výstavu kosmonautiky nacházející se v nedalekém planetáriu. Pro Nadšence je to naprostá nutnost, pro manželky poměrně snesitelná forma lehkého mučení a pro všechny ostatní je to prostě zajímavá podívaná, plná hodnotných informací, modelů, maket, ukázek, videí a prostě všeho možného. Dítěti můžete samozřejmě koupit tričko s kosmonautem a spoustu dalšího merchandise a posadit ho do nějaké dětské zábavnosti typu trenažér pro posílení vestibulárního ústrojí. Pokud chcete sobě nebo manželce ještě zvednout sebevědomí, můžete ji postavit na váhu, která vám ukáže, kolik byste vážili na jednotlivých tělesech Sluneční soustavy. Pro manželky bych doporučil třeba Měsíc, naopak jim nenastavujte Jupiter.

Jako trapný bonus jsem sestřihal video z výstavy. Je natočené třesoucí se rukou na záznamové zařízení neobdařené optickou stabilizací. Třeba poskytne nějakou představu o celkovém rozložení výstavy. Ještě si dovolím poslední postřeh - pro focení doporučuji co největší světelnost objektivu, prostory jsou poměrně tmavé, i když o poznání světlejší, než byly v Brně.