Návštěva kosmodromu Bajkonur - den 5.

08.03.2020

Poslední den našeho pobytu na Bajkonuru už se nemělo dít nic výjimečného. Naposledy jsme neposnídali ve stravovacím zařízení v přízemí naší ubytovny, naposledy jsme se rozloučili s divokými, ale kamarádskými pejsky z okolí protonovských ubytovacích a administrativních budov a naposledy jsme zamířili za kosmonautikou. Dnešní skromný program zahrnoval pouze dvě položky. Návštěva startovací rampy číslo 1, ze které včera posádka Sojuzu odstartovala k ISS, a poté přesun zpět do Kyzylordy, kde jsme měli naplánovaný ještě jeden den volna.


Přesun na tuto legendární startovací rampu trval přibližně půl hodiny. Přestože jsem věděl, že pohled na ní nebude bez rakety tak zajímavý, upřímně jsem se těšil. Tentokrát jsme k rampě přijeli z druhé strany kolejí, jakoby z pravé strany. Ze stejné strany dorazili včera i kosmonauti. Stojíme před ostnatým drátem a průvodce něco domlouvá. Podle gestikulace usuzujeme, že to dnes asi nebude tak jednoduché jako minule. Čekáme přibližně 20 minut, když nám průvodce suše oznamuje, že dneska tam nemůžeme. Důvod nám neřekl, ale máme ještě čekat. Odcházíme tedy se ženou ke známému modrému billboardu s černobílou fotkou J. A. Gagarina a nápisem "Gagarinskij Start" a pořizujeme povinné fotografie. Daří se nám to dříve, než přijde zbytek výpravy a pokouší se o to samé. Poté nás průvodci zavolají do aut, že tedy jedeme. Neochotně nasedáme a opouštíme areál. Opouštíme ho asi tak na 5 minut, poté točíme ostře doprava, přejíždíme koleje a vracíme se k areálu rampy ze stejné strany jako poprvé. Asi to bude méně zaneprázdněná strana, protože tady nemáme vůbec žádný problém a po krátkém telefonátu dozorčího jsme "povoleni" dovnitř. Zastavujeme na, nám už známém, parkovišti a já opět bezohledně opouštím skupinu a mířím vpřed. Zádrhel nastává asi po 100 metrech sportovní chůze, když se objevuje téměř zavřená brána a v ní jakýsi hlídač. V očekávání nejhoršího zpomaluji a nesmělým krokem se k tomuto checkpointu přibližuji, očekávaje minimálně ostrého pohledu hlídače a maximálně ostré dávky z pistole, kterou má u pasu. Problém je, že se vlastně nic neděje. Hlídačovi jsem zjevně ukradený, ale jistý si tím nejsem. Zoufale se ohlížím za naším průvodcem a pohledem plným otazníků dávám najevo svoji nejistotu. V tu chvíli mě kdosi předběhne a prostě projde kolem dozorčího, jakoby tam ani nebyl. Tato taktika se mi líbí, ale nedá mi to a alespoň slušně pozdravím. Hlídač pozdraví na oplátku a v tu chvíli ze mě napětí padá a já se stávám znovu suverénem (i když nejsem celý zlatý, jako Suveréni ze strážců galaxie,ale spíše lehce bledě modrý). Opět nasazuji vysoké tempo fotografa, který chce pořídit fotku zájmového objektu dříve, než k němu dorazí pomyslný zájezd japonských důchodců s čerstvě naformátovanými SD kartami. Už jen pár kroků a vyjde to. To budou fotky!


Byli jsme tam skoro sami. Jen naše skupina a několik desítek techniků. Proti včerejšímu mraveništi to byla úplně oáza klidu. Bylo vidět, že nikdo nikam nespěchá. Rampa měla naplánovaný několikaletý odpočinek, během kterého by měla být zrekonstruována a posléze bude kompatibilní i s nosičem Sojuz 2, který přebere po Sojuzu FG tak zodpovědnou úlohu. Nejsem si úplně jistý v jakých směrech je potřeba startovací rampu zrekonstruovat, ale určitě bych to rád zjistil a třeba o tom napsal nějaký článek buď tady na blogu, případně na nějakých vlastních www, které zatím ještě neexistují a existovat začnou jen v případě, že o tento blog bude alespoň nějaký elementární zájem :-)

Stojíme tedy vedle rampy a dostáváme se mnohem blíž než před třemi dny. Bezpečnostní páska je dole a nám je dovoleno přiblížit se ke konstrukci tak na 15 metrů. Prohlížím si každý detail a pro jistotu každý detail i fotím. Pokouším se nevynechat žádnou movitou i nemovitou konstrukci a hardware. Všechna ramena jsou ve vertikální poloze tak, jak by tomu bylo i v případě, kdy by objímala raketu. Je nám dovoleno přejít na opačnou stranu rampy do míst, které jsme ještě neviděli. Otevírá se nám pohled na obrovský odtokový kanál a pustinu, která se rozléhá za ním. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že ještě včera tudy proudilo spálené palivo z celkem dvaceti hlavním startovních motorů legendárního nosiče Sojuz. S tolika fotkami ze všech možných úhlů bych snad měl být schopen vytvořit přesnou kopii rampy. Právě jsem se rozhodl! Jeden z mých dalších modelů musí být Gagarinskij start, Sojuz FG a ideálně i přepravní vláček. Vyhlašuji to jako svoji první desetiletku a dost možná přijde na řadu hned po papírovém raketoplánu Endeavour a Lunárním modulu podle Vincenta Meense, který plánuji už opravdu dlouho (a vlastně jsem s ním už i začal) a pak bych měl dodělat ještě ten plasťák, shodou okolností je to Sojuz na přepravním vlaku od Good Smile Company, který je sice krásný, ale takový chudý na detaily... no je toho hodně, každý modelář ví přesně, o čem mluvím.

Celé je to pořád trochu surrealistické. Přemýšlím nad tím, jestli se mi to nezdá. Výlet, o kterém jsem neměl odvahu ani snít je najednou u konce. Permanentně nervózní pastýř už opět svolává své ovečky a já se musím rozloučit s tímto úžasným kosmickým přístavem. Ještě si uděláme fotku celé české delegace a pak už spěcháme zpět. Sedíme opět v dodávce, a i přesto, že bych mohl, tak už se za rampou ani neohlížím, chci, aby pohled na ní nebyl svázaný s pocitem, že je zároveň poslední. Slibuji sám sobě, že Bajkonur určitě ještě navštívím. Ještě musím vymyslet, jak dosáhnout toho, abych za to nemusel platit a mohl si to užívat s tím pocitem, že to není naposledy pokaždé, kdy tady budu. Asi jediná a zároveň reálná varianta by byla stát se Bajkonurským průvodcem. No něco už vymyslím. Řídím se krédem, že když se nechce, tak se hledají důvody, a když se chce, tak se hledají způsoby. Najdu tedy způsob. Prozatím... Na shledanou Bajkonure!