Návštěva kosmodromu Bajkonur - den 4. 1/2

31.01.2020

Den Startu !

Budík nás budí záměrně o půl hodiny později. Víme jistě, že kvůli snídani nemá smysl vstávat dřív, tak raději šetříme energií. Dnešek bude nezapomenutelný. Je to den, kdy se splní mé klukovské sny, které jsem vlastně ani neměl odvahu snít. Uvidím naživo start rakety do vesmíru! Kdyby mi někdo před 30 lety řekl, že uvidím start rakety naživo do vesmíru, asi bych tomu nevěřil. Dokonce bych tomu nevěřil ještě před 6 týdny, což bylo týden před tím, než jsem tento nevyslovený sen začal realizovat. To máte: hledání správné cestovky, hledání výhodných letenek, zajistit hlídání psů, zajistit hlídání dětí, přesvědčit manželku. Past vedle pasti.

Nasedáme do našeho tria dodávek a vyrážíme za dobrodružstvím. Dnešní program je nabitý a já mám obavy, jak to můžeme všechno stihnout. Těchto obav se zbavím až později, kdy je nám oznámeno, že návštěva velitelského stanoviště letu Buranu se ruší. Jako první nám do oka padnou obrovské talíře komunikační stanice IP-5, neboli Saturn. Parkujeme přímo pod nimi a máme volný rozchod po areálu. Snažím se udělat pár efektních fotek té nepřehledné konstrukce, ale je tak velká, že rezignuji na obyčejné fotky typu "byl jsem tady". Na konstrukci se značně podepsal zoubek času a podfinancování vesmírného programu. Nevypadá to, že by byly v provozu, ale na Bajkonuru člověk nikdy neví. Mezi využívanými a opuštěnými budovami je hranice mnohdy opravdu nejasná. Protože mám s ruskou a sovětskou technikou poměrně dost vlastních zkušeností, rozhodně neposuzuji provozuschopnost podle vzhledu. Opodál je rozestavěno několik menších a novějších antén, tak bych tipoval, že v dnešní době už zastávají funkci těch obrovských, ikonických. V celém areálu strávíme maximálně nějakých 20 minut. Vlastně toho není až tolik k vidění, ale i tak se jedná o silný zážitek (což je velice subjektivní názor, jak tak pozoruji některé návštěvníky). 

Cestujeme krátce, když přijíždíme k muzeu kosmonautiky. Buran už jsem viděl z dálky, ale ještě víc mne zajímá vystavená kosmická loď Sojuz. To je můj skutečný oblíbenec, na ten se těším. Bohužel neznám jeho původ, ale je očividně poskládaný z úseků, které byly zrovna po ruce. Musím ho ofotit ze všech stran - jsem přece modelář. Necháváme se s Janičkou strhnout davem a pospícháme k Buranu. Potřebuji fotky bez lidí, tak musíme přeběhnout celou skupinu a poměrně nenuceně se nám to i daří. Průvodce se nás snaží zadržet se slovy, že na Burana bude čas později, teď si prý máme poslechnout výklad. Ve své snaze spíše selhává a nemůže se ani moc divit. Venku před muzeem jsou i jiné zajímavé artefakty . Je vidět, že na kosmoplánu restaurátoři odvedli obrovský kus práce. Tepelné destičky jsou sice dřevěné, ale to není až tolik poznat. Po základním oběhnutí raketoplánu se vracím ke skupině s průvodcem a předstírám poslušnost. Průvodce, který mě dokázal ztratit i na "hloupém" nádraží v Kyzylordě je určitě ve střehu a hlídá si mě. 

Po krátké teorii je nám dovoleno vstoupit na palubu sněhové bouře a celá naše skupina tuto příležitost okamžitě využívá. Naštěstí jsem v čele a úzké schodiště, vedoucí do interiéru, nedává ostatním moc prostoru mojí pozici ohrozit. Po krátkém čekání šplhám po žebřík  do kabiny a usedám do sedačky. Snažím se vnímat spíš velikost a celkové rozložení jednotlivých panelů. Kabina je poměrně prostorná, nicméně její palubní vybavení ve mne moc důvěry nevzbuzuje. Palubní desku neberu moc vážně, protože tu pravou jsem viděl na fotkách, ale i tak je to krásný kus kosmické prolézačky. Dokázal bych tady sedět hodiny, ale bohužel už se do kabinky snaží dostat dalších 50 lidí. Opouštím sedačku a přesunuji se do nákladního prostoru. Prostor je to opravdu obrovský. Uprostřed je umístěna jakási nepřehledná konstrukce mající evokovat pocit kosmična. Kolik má ale společného s vesmírem bohužel nevím, nestihl jsem si podrobně prohlédnout zdejší výstavku fotek a artefaktů projektu Buran. Venku byla ještě spousta věcí k vidění a my jsme ještě ani nebyli uvnitř muzea. 

Mám pocit, že na nic není moc času, ale to je způsobeno tím, že dnešní program má jasně časově vymezené milníky a my jsme se opět přiblížili k tomu prvnímu - odjezd kosmonautů z hotelu směrem ke komplexu 254, kde se obléknou do skafandrů. Průvodce nám naznačuje, že do muzea se teď nedostaneme, je plné. Odcházíme tedy ven z areálu a volný čas využijeme na prohlídku dvou malých nenápadných domečků. První domek plnil funkci noclehárny kosmonautů programu Vostok. Zde trávili poslední noc před startem. Druhý, totožný domek, patřil hlavnímu konstruktérovi a je trochu lépe zařízený. S. P. Koroljov zde trávil určitě mnohem více času než první dobyvatelé vesmíru. Domky si prohlížím déle než ostatní, takže je ze mne můj oblíbený průvodce opět lehce nervózní. Kvapně se vracíme zpět ke vchodu do muzea a konečně je nám dovoleno vstoupit dovnitř.

Hned po vstupu si všímám modelu Lunárního Modulu mistra Vincenta Meense. Kdo se v posledních letech pokoušel slepit LM, tak na něj určitě narazil. Je reálnější než skutečný Lunární modul a i já ho používám jako etalon. Jednou budu mít stejný! Pro srovnání je hned vedle model i sovětského LK, který se "bohužel" na měsíc nepodíval. Ty uvozovky jsou tam úmyslně. Nejsem si jistý, jak moc bezpečné by bylo s tímto korablem přistávat na měsíci. Vyloženě vypadá jako horkou jehlou ušité měsíční přistávadlo. Obávám se, že program N1/L3 by dopadl dost podobně jako první let Sojuzu 1. Vzbuzuje ve mně pocit, který mám ze svých článků. Přečíst se to dá jednou, ale podruhé už do toho moc nešťourám, protože bych to musel od základů přepsat. U sovětského LK podle mne skončili také ve fázi "rychle něco splácat dohromady a doufat, že to na první dobrou nějak projde". Nicméně model je to famózní a také ho použiji jako etalon až budu LK někdy lepit. 

Procházím dál do útrob muzea. Nejdřív kolem skafandru Sokol a poté kolem dalších stovek a stovek artefaktů. Vzdávám snahu jít systematicky, protože to prostě nejde. Vyhledávám expozice mého oblíbeného programu Saljut a snažím se zaměřit jen na konkrétní lety - převážně programu Interkosmos. Smiřuji se s tím, že budu muset muzeum ještě někdy navštívit, je toho tolik! Za zmínku stojí například katapultovací křeslo Vostoku s figurínou kosmonauta, zvířecí "pilotované" kabiny a stěny s podpisy kosmonautů. Na fotkách jsem ještě viděl přistávací kabinu Sojuzu, ale tu jsem buď nenašel, nebo tam byla jen na omezenou dobu. Dalším bodem na mém seznamu priorit bylo navštívit zdejší kiosek a nakoupit suvenýry. K mému zděšení měl otevírací dobu jinou než samotné muzeum. Naštěstí jsme na prodavačku čekali jen asi 15 minut. Pak se do místnosti o rozměrech 3x6 metrů nahrnuli snad úplně všichni turisté v okolí Bajkonuru a snažili se někoho předběhnout. Celkem nezáleželo na tom koho, hlavně se dostat před něj a lidé se předbíhali i ve frontě, která se snažila dostat ven. Byl to chaos a davová hysterie. Bohužel nášivka k mání nebyla. Pokud jsem nechápal, proč není obchůdek otevřený od začátku otevírací doby muzea, tak teď jsem byl opravdu překvapen. Proč se prodávají jen nášivky starších letů? Proč nemají aktuální? Nebyl by právě o aktuální let největší zájem? Vyprodané prý nejsou - prostě nejsou a nebyly. No nic, hold si jí koupím až sem pojedu příště, to je jasná věc. Možná právě toto je obchodní záměr Roskosmosu, napadá mne a klaním se před jejich obchodními stratégy. Kupuji si knihu "Klíč na start" popisující historii kosmodromu a města Bajkonur. Naposledy si prohlížím model Lunárního modulu a už musíme opustit muzeum.

Není čas ztrácet čas. Posádka se už chystá opustit hotel Kosmonaut, a my musíme být všude včas. Chceme mít přeci nejlepší místa na fotografování. Přejedeme rychle do města a zastavíme nedaleko areálu hotelu. Jsem nervózní, protože všude už je spousta autobusů a kolem nich ještě větší spousta turistů. Proč se ale nesnaží nacpat k hotelu co nejblíž? Jen tak postávají, jako by snad nevěděli, že posádka bude brzo opouštět hotel. Dobře pro nás, já nevím jak ostatní, ale já se jdu postavit strategicky rovnou k bráně. Super, jsme tu mezi prvními, ale paří sluníčko a je to vyčerpávající. Čekáme asi hodinu, když se místo před branou vedoucí k hotelu Kosmonaut začíná proměňovat na místo před bránou vedoucí k maringotce rockové kapely. Lidi jsou na sebe neskutečně nalepení. Je to NEUVĚŘITELNÉ. Brána se otevře na šířku jednoho člověka a ochranka začíná postupně každého prohledávat. Jsem tak nalepený na všechny ostatní turisty, že kdybychom byli všichni nazí, vytvoříme největší grupen orgie, který Kazachstán kdy zažil. Nemůžu ani dýchat! Připadám si jak částice ve dvou-štěrbinovém experimentu (už se pohybujeme v oblasti kvantové fyziky a ne orgií), která taky netuší, kam jí ta vlna zanese a může skončit prakticky kdekoliv. Naštěstí mám správný vektor pohybu v té mase zpocených těl. Směřuje zhruba k brance. Lidi po stranách mají smůlu, postupně jsou vytlačeni a nemají možnost se opět zařadit. Dav mě vtlačuje blíž k brance po centimetrech. Kdybych těch zvedl nohy, nemusím se už ani dotknout země a budu k té brance protlačen bez jediného kroku. S manželkou jsme se držely za ruce, ale naše spojení bylo násilně přerušeno, mně u toho málem někdo zlomil ruku a žena byla vcucnuta do proudu 3 metry přede mnou. Uvidím jí ale až za dalších 20 minut. Je to opravdu masakr. Teď je mi poprvé v životě jasné, jak může být někdo ušlapán davem. Tento zážitek ve mně zanechal opravdu silně negativní pocity. Peklo pro každého agora-sociofobika... kterým já naštěstí nejsem. Nebo alespoň do této chvíle jsem nebyl.

Po půlhodině v tomto lidském lisu jsem byl vyplivnut do branky k ochrance. Přistupuji ke stolečku, kde vyložím všechna svoje záznamová zařízení, na které se příslušný kontrolor ani nepodívá a už mě posílá dál. Konečně nacházím svoji ženu a rozbaluji svůj mobilní triumf v podobě stoličky. Mám perfektní výhled, přijímám komplimenty ohledně stoličky a čekám. Trvá to dlouho a je to opět úmorné, ale teď mě to opravdu netrápí. Uvidíme posádku a budeme svědky klasického rituálu, jakým je "přeběhnutí" do autobusu za znění ruské popové písničky. Osobně si myslím, že je dost nevhodná pro takovou událost, ale prostě to k tomu patří. Je to kolorit a vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Pokouším si představit posádku Apolla 11, jak prochází kolem zástupců médií z celého světa a do toho hraje nějaký pop 1969, například "Hooked on a feeling" a jeho zvučné Ooga-chaka Ooga Ooga. Veškeré tyto útrapy snáším opravdu dobře. Moje dnešní nadšení nikdo a nic nezmění. Najednou slyšíme první akordy oficiální hymny ruských kosmonautů "Trava u doma" a lidé jásají, tleskají, pískají a já jásám s nimi - tiše, nehnutě, ale upřímně. Vlna toho jásání se pomalu blíží k nám a je stále hlasitější. Vidím nad hlavami lidí, jak se posádka blíží po dlouhé rovince k autobusům. Ještě pár kroků a zatočí o 90 stupňů směrem k autobusům a přímo proti mně. Vydávám povel "Natáčej!", naposledy kontroluji nad hlavou zvednutou zrcadlovku a začínám fotit. Najednou se objeví trojice rozzářených postaviček v modrých kombinézách. Kosmonauté Oleg Skripočka, Jessica Meir a Al-Mansouri. Zastaví se před fialovým autobusem s nadpisem "Hvězdný" a krátce zapózují fotografům a rodinám. Pak na povel nějakého "šéfa" naskáčou do autobusu a nalepí se na okna. Dveře autobusu se zavřou a dav s rodinnými příslušníky je vypuštěn k autobusu. Rodiny plácají na autobus a s astronauty/kosmonauty si vyměňují poslední pozdravy. Je to dojemná chvilka a uvědomuji si, že jsem ani nezaznamenal záložní posádku, která nepozorovaně a jakoby bez zájmu zmizela ve svém modrém autobusu s nápisem "Bajkonur". Dvojice autobusů se rozjíždí a já si oddechnu. Bylo to silné, bylo to úžasné a hlavně mám super fotky :-)

*** "Trava u doma" se mi začíná líbit čím dál víc a perfektně mi sedí do celé scenérie!