Návštěva kosmodromu Bajkonur - den 4. 2/2

22.02.2020

Den startu !

Kosmonauti tedy opustili svůj dočasný domov na planetě a jedou se chystat a oblékat do skafandrů. Poslední zastávka před cestou na dočasný domov mimo planetu. Dostáváme pokyn, že se můžeme podívat do aleje kosmonautů na zasazené stromy. Alej se nachází v těsné blízkosti hotelu a je to v podstatě park, ve kterém si nenuceně rostou stromy, které tady zasadili vesmírní průzkumníci před svojí životní cestou.  

Asi 5 minut se v poklidu procházíme, když kolem nás proběhne nervózní průvodce a popohání nás zpět k autobusu. Tak to teda ne, kvůli tomu tady nejsem. Shodneme se se Stefanem, že ho budeme prozatím ignorovat a pokusíme se alespoň jednou parkem projít. Určitě nestihneme všechno, ale já chci najít strom Remkův, Gagarinův a ideálně i "naší" posádky. Naštěstí se nám to daří poměrně rychle a dokonce si stihneme vystát i frontu na fotku se stromem, který tady zasadil první kosmonaut lidstva. Je vidět, že o stromy se tady starají dobře a žádný nevypadá, že by se mu chtělo uschnout. Podařilo se mi najít i strom prvního kosmonauta, který zaplatil cenu nejvyšší - Vladimíra Komarova. Mezitím stihl průvodce oběhnout celý park a teď vypadá ještě více, že se nachází v nějaké tenzi. Přesvědčuji ho, že už půjdeme, ale vzhledem k tomu, že vidím, jak ho ignorují i ostatní skupiny, tak to nemyslím úplně vážně. Není jediný, kdo tady pobíhá! Ještě když se fotíme u Gagarinova stromu, tak zahlédnu další modrou kombinézu. Malou, ale přece. Jedná se o kosmonauta Fyodora Jurčichina. Mediálně poměrně známá osobnost. Malý, ale nepřehlédnutelný borec s náletem téměř 673 dní ve vesmíru. Vyfotím ho, když proběhne kolem mne a teď už se otáčíme a zamíříme k dodávce. Rád bych měl fotku s ním, ale bohužel ho zaměstnává skupina studentů, se kterou právě pózuje.

Strom, který zasadil první pilot Sojuzu - V. Komarov
Strom, který zasadil první pilot Sojuzu - V. Komarov

Z parku jsem viděl tak 40 %. Není to mnoho, když uvážím, že mě zajímalo celých 100. Tuším, že na konci parku by měla být vyhlídka s modelem rakety Sojuz, nicméně tu jsem najít nestihl. Jako malou záplatu ještě odbočím k samotnému hotelu Kosmonaut a nechám se zvěčnit před známou mozaikou na jedné z jeho zdí. Přicházíme k dodávce dříve než náš nervózní průvodce, nasedáme a razíme za další atrakcí. Musíme jí stihnout dřív, než se kosmonauti oblečou do skafandrů. 

Protože máme vlastně ještě docela dost času a odpadla návštěva velitelského stanoviště Buran-Energia, tak nás naši průvodci zavezli alespoň k neskutečnému monstru. Železničního přepravníku, který měl za úkol dovézt nosič N-1 a později i Energii na startovací rampu. Je to dechberoucí mastodont a člověk si vedle něj připadá opravdu jak mravenec. Bohužel ani tady nezbylo moc času na kochání, takže jsme udělali pár rychlých fotek a pak předstírali, že neslyšíme naše nervózní průvodce. Já jsem tedy opět hrál poslušného turistu a tak nějak jsem se alespoň přibližoval k autu, ale někteří doslova odběhli k montážní hale se spadlou střechou a pokoušeli se zahlédnout nějakou postsovětskou senzaci. Dokonce se našel i jeden ignorant, který se rozhodl, že si tak velkou prolézačku v podobě přepravníku na vlastní triko proleze. Nechápu tyhle lidi a nechápu, co tím komu dokážou. Sice nebyl z naší skupiny, ale jeho průvodce z něj byl očividně dost nešťastný. Pánovi to bylo zřejmě jedno, byl to provokatér. Je to ten typ člověka, který kdyby potkal Incredible Hulka, tak usoudí, že to je jen environmentální aktivista, který to trochu moc hrotí a aby mu dokázal, že on má právo dělat si co chce, tak by před ním hodil plastovou lahev do kontejneru na bioodpad. Tyhle lidi prostě nechcete mít ve své skupině. Nebyli jsme jediní, kteří se poflakovali kolem přepravníků, byli tam s námi také divocí koně. Chvilku jsem je pozoroval, až jsem usoudil, že by bylo prima mít je v záběru se Sojuzem, který se tyčil na obzoru a s harampádím, které zatím rezavělo, případně korodovalo, u blízkého křoví. Fotka se tedy povedla na 66 %. Koně nespolupracovali. Ale jako zátiší je to záběr rozhodně zajímavý. Byl jsem spokojený a připravený odejít.

Jen kousek odsud se obléká naše trojice do skafandrů. Je to v podstatě stejný areál, jen jiná budova. Přejedeme na parkoviště a jsme opět docela neorganizovaně vypuštěni do zdejšího chaosu. Tento režim mi maximálně vyhovuje. Dává mi volnost a možnost být zodpovědný za své záběry a zážitky. Opět si musíme vystát celkem velkou frontu, nicméně tato není tak klaustrofobická a odsýpá docela rychle. Máme na výběr, jestli půjdeme za plot do areálu, nebo zůstaneme venku. Rychle si prohlížím okolí a vyhodnocuji, že pokud zůstaneme venku, tak si vylezeme na tribunu a se svým objektivem si přitáhnu krásně kosmonauty zepředu. Na zemi jsou namalované čáry, takže pokud budou lidé stát za nimi, tak všechno hezky vyjde. Nemohl jsem se mýlit víc. Na kosmonauty čekáme asi 40 minut a tam, kde byly na zemi čáry, už jsou davy lidí. Bohužel jsou davy lidí všude v místech, kde čáry nejsou. Zaplnily celý prostor za plotem a já tuším obrovské fotografické fiasko. Jsem celkem naštvaný, protože jsem tak nějak předpokládal, že v tak bezprostřední blízkosti kosmonautů, jen pár hodin před startem, budou platit přísná pravidla. Bohužel neplatí, takže kdokoliv si teď v první řadě kýchne, tak ohrozí celou expedici 60/61. Konečně vidíme kosmonauty vycházet. Lidé jásají a tleskají. Nestíhám jim ani závidět a snažím se něco vyfotit. Bohužel jsem v tuto chvíli totálně selhal jako fotograf i jako člověk schopen číst situaci. Beru to jako poučení pro příště. Kdybych si jen vystál tu druhou frontu a stoupl si kamkoliv za plot, tak bych se svou stoličkou určitě něco vyfotil. Jak kosmonauti pochodují vstříc zástupcům nejen Roskosmosu, doufám, že se vynoří zpoza davu a já dostanu svojí krásnou fotku. Bohužel, tentokrát mám smůlu a já jsem už teď přesvědčen, že sem musím znovu. Ideálně na pilotovaný let. Nebo možná nepilotovaný, aspoň nebudu zklamaný, že nemám fotku kosmonautů.

Hlášení komisi trvá asi tak 6 vteřin, tak není čas se ani přeskupit. Dovedu si představit pocity kosmonautů, kteří už jen chtějí mít všechny tyto oficiality za sebou, sedět v té raketě a konečně začít naplňovat smysl své několikaleté přípravy. Sice už toho mají určitě dost, na druhou stranu jsou s každým dalším ceremoniálem blíže vysněnému startu. Dobrá, mám čas závidět a plně se tomuto pocitu oddávám. Nastává chaos, ve kterém je na chvíli trojice v bílém pohlcena davem a nějakým zázrakem se jí daří vynořit se rovnou u dveří autobusu. Následuje můj rychlý úprk do lepší fotografické pozice. Zastavuji v místě, kudy za chvíli pojede autobus. Jsem tady první a neberu ohled ani na svoji úžasnou ženu. Nějak jí potom najdu. Teď musím ještě zabojovat. Málem skáču pod kola autobusu, ale mám jistou pozici. Jsem tady sám, takže až kolem mě autobus projede, budu na pár vteřin jediný, koho bude mít posádka v zorném poli. To musím využít a cvaknout je. Autobus se rozjíždí a já jsem připraven, už tady bude... Míjí mě ve vzdálenosti asi 3 metrů a já naposledy vidím obličeje "naší" posádky Sojuzu MS-15. Fotím a přeji jim jen to nejlepší na jejich cestě. Pro Jessicu první, ale určitě ne poslední. Pro Olega třetí a možná už poslední a pro Mansouriho první a určitě i poslední. Autobus je pryč a je teď na nás, abychom nasedli do toho našeho.

To je ten moment, kdy Jessice nezbývalo nic jiného, než se podívat na mě, pokud chtěla mávat účelně někomu a ne jen tak do větru :-)
To je ten moment, kdy Jessice nezbývalo nic jiného, než se podívat na mě, pokud chtěla mávat účelně někomu a ne jen tak do větru :-)

Další zastávka měla být také ta poslední. Už bylo docela pozdě. Slunce bylo zatím nad obzorem, ale pomalu se k němu blížilo. Start nebude vyloženě noční, bude večerní, ale i tak bude problém pochytat nějaké světlo do objektivu. Tedy jen do chvíle než se zažehnou motory R-7 se Sojuzem MS-15. Musím vymyslet nějaké vhodné nastavení foťáku. Nebude čas na experimenty. Tak tedy vyjíždíme vstříc sledovacímu místu určenému pro turisty. Už teď se bojím, že nebudu mít nejlepší výhled ze všech. Ne, že bych ostatním nepřál nejlepší výhled, to já jim upřímně přeji, ale jde o to, ať si ho užívají z místa, kde nepřekáží ve výhledu mně. Pokud jde o kosmonautiku, tak jsem sobec a materialista. Stydím se za to, ale naučil jsem se s tím žít.

Samozřejmě, že značky pro kosmonauty mají svůj význam :-)
Samozřejmě, že značky pro kosmonauty mají svůj význam :-)
Cestou se nám naskytl krásný výhled na startovací rampu nosné rakety N-1, později Energie
Cestou se nám naskytl krásný výhled na startovací rampu nosné rakety N-1, později Energie

Přijíždíme na velké parkoviště. Uprostřed je stánek s nějakým základním občerstvením, suvenýry a především velká televize pro přenos živých záběrů z internetového kanálu Roskosmosu. Tady umírá moje poslední naděje, že seženu nášivku Sojuzu MS-15 a i přestože je přibližně hodina do startu, raději jdu okamžitě zaujmout strategicky výhodnou pozici. To znamená nacpat se na plot, kterým je celé parkoviště ohraničeno. Bohužel v čistém výhledu na raketu mi stojí nějaká terénní nerovnost. Vidět jsou přibližně 2/3 rakety. To by neměl být problém už pár vteřin po startu. Fotím, zkouším dlouhé expozice, krátké expozice a vysoké ISO atd. Takhle na vzdálenost cca 2,5 km je obraz docela rozostřený, nicméně se ochlazuje a do toho vkládám velké naděje. Dávám ženě pokyny k natáčení. Bylo by hezké mít start natočený, ale ujišťuji jí, že se nebudu zlobit, pokud se na natáčení vykašle a bude si chtít start jen užít. Přebírá na sebe velkou zodpovědnost, když mě ujišťuje, že to zvládne. Myslím to vážně a sám jsem odhodlaný udělat prvních pár fotek a hned jak k nám dorazí burácení motorů, tak odložím foťák a budu jen nevěřícně zírat. Plán jednoduchý, mělo by to klapnout.

Jak minuty ubíhají, je kolem cítit taková jiná atmosféra. Taková hustější, plná očekávání. Dala by se krájet a namazat na chleba. Nic jako odpočítávání se neděje, pozoruji své hodiny, mobil a pro jistotu i hodinky souseda. Každou chvíli to přijde...

Odklápí se poslední rameno, plnění okysličovadla je ukončeno necelou minutu před startem, raketa přebírá zodpovědnost za svůj výkon a manželka přebírá zodpovědnost za náš vztah a pouští natáčení, já přebírám zodpovědnost za svoji hrdost a pokouším se nespadnout ze stoličky. Rameno je plně odklopeno, teď budeme čekat přibližně 30 vteřin. Najednou slyšíme z amplionů strohé "Pusk" a raketa je záhy obklopena jasně žlutým světlem. Vnímám čas asi trochu zpomaleně, protože mi připadá, že tato fáze je nějak nezvykle dlouhá. To si jen motory poslední Semjorky FG ujasňují svoji úlohu těsně před tím, než se rozjedou na plný výkon. Po dalších asi 5 vteřinách se od Sojuzu odtrhne obrovský plamen a ve chvíli, kdy se začne sebejistě zvedat k obloze, k nám doputuje ohlušující praskavý rámus. Cvakám pár fotek, dokud je raketa v těsné blízkosti rampy a je ještě osvícená od svých plamenů a pokládám foťák. Kostky jsou vrženy, teď si jdu užít tu velkolepou show. Rámus naštěstí přehlušuje ty stovky citoslovcí, které jsem v posledních 5 vteřinách slyšel ze všech stran. Spousta lidí neudrží své emoce a jásá. Naprosto je chápu. Nedokážu se sice takhle "odvázat" a prezentovat své nadšení světu, ale jsem opravdu naprosto pohlcený tou atmosférou. Z rakety se stala svářečka a není už vůbec vidět přes ty oslepující plameny. Gagarinovská rampa, na dlouhou dobu naposledy osvícená raketou, se ztrácí ve tmě. Ve tmě se ztrácí i Sojuz, stoupá vzhůru do první vrstvy mraků a nám se naskytne úžasná podívaná, ve chvíli kdy Sojuz vystoupá nad mraky a záře se rozlehne po celém okolí z toho, jak jsou najednou temné mraky osvětleny z horní strany. Hluk pomalu ustupuje a jásání opět vyhrává. Někdo zařve "HURÁÁÁ" a lidi spontánně opakují. Je to prostě životní zážitek. Lituji jen toho, že jsem si ho nedopřál už dřív a nevím, jak budu teď ztracený čas dohánět. Musím se do té kosmonautiky zakousnout ještě víc. Je to tak zajímavá věc. Když jsem před 30 lety viděl Sojuz 28, byl to tak masivní zásah energie, že mi postačil na 30 let neutuchajícího zájmu. Teď se k té nostalgické vzpomínce připojil i zážitek ze živého startu a já si nedovedu představit, že by kosmonautika někdy třeba jen na den nebyla součástí mého života. Musím se sem určitě ještě vrátit a ideálně z toho udělat mé vedlejší zaměstnání. Někdo tady přece průvodce dělat musí...

Opouštím své myšlenky a místo na focení. Naposledy se ohlížím za tou hvězdičkou, která právě vyšla a v duchu přeji posádce úžasné zážitky a šťastný návrat. Jdu se podívat do stanu na televizi na to, jak si raketa vede a jestli vše probíhá podle plánu. Po úspěšném navedení na dráhu si mohu oddychnout a vydat se najít ženu a dodávku. Vím, že i ona byla, přes všechny počáteční pochyby, nadšená a rozhodně bude mít o čem vyprávět a na co vzpomínat. Jsem opravdu rád, že se mnou mohla sdílet můj životní zážitek a v duchu přísahám, že ten příští výlet bude zase určený primárně pro ni.

Plní dojmů a pocitů, ke kterým se těžko hledají slova, zalézáme do autobusu. Tentokrát je to jiné. Už nejsme plni očekávání toho, co uvidíme na další štaci, ale chceme být co nejrychleji doma. Tady už to asi lepší nebude, ale chceme se o své zážitky podělit s rodinou a se známými. V mém případě ještě asi s větším okruhem lidí... Kontroluji fotky a jsem nadšený! Nečekal jsem, že se povedou tak skvěle, ale nějak se stalo, že jsou ostré a vyvážené a lepší už to asi ani být nemohlo. Ze šera se sice stala úplná tma, ale nějak to fotkám na kráse neubírá - naopak.

Zítra nás čeká ještě jedna návštěva Gagarinovské rampy, a já jsem přesvědčen, že to bude zajímavé i bez rakety. Ještě bude co zažít a vidět a nemá rozhodně smysl zoufat. Start byl sice rychlý, ale o to intenzivnější zážitek. Teď se vrátíme k trochu volnějšímu tempu poznávání. Tak tedy začínáme zítra...