Návštěva kosmodromu Bajkonur - den 3.

28.01.2020

... trochu místní atmosféry, kultury a tmy

Den třetí začal trochu volněji. Na snídani máme být až v 9. Opakuje se stejný scénář jako včera. Někdo si stihne nalít čaj sám, někdo dostane vynadáno a pak se nedočká toho objednaného. Snídaně je stejná, jen lidí trochu ubylo. Někteří ještě včera odjeli za dobrodružstvím do okolí vysychajících Aralských jezer. My máme příležitost se trošku porozhlédnout kolem našeho hotelu, protože jsme "dosnídali" poměrně brzo. Beru si s sebou jeden krajíc chleba a jdu se o něj podělit se zdejšími divokými pejsky. Mojí milovanou ženu jsem nějak naštval při snídani, tak musím vymyslet jak si získat její sympatie zpět. Naštěstí se kolem hotelu neplácáme moc dlouho a nasedáme do dodávky. Elina nám prozrazuje, že se jedeme podívat na startovní rampu rakety Proton. Naštěstí vím, že je zakázáno tam fotit, tak pořizuji fotodokumentaci už v autě. Sice za oknem, ale lepší než nic. Auto zastavuje asi 20 metrů od rampy a dostáváme pokyn zde nefotit. Protože jsem slušně vychovaný, naprosto bez řečí uklízím foťák. 

Venku na nás čeká místní mistr směny a prozrazuje nám, že z této rampy startovaly Saljuty, Mir, Zarja a mise k jiným planetám a že už je to jeho 65. start. Slušný výkon. Právě chystají rampu na start Protonu, který se má uskutečnit přibližně za 3 týdny. Je zasypán otázkami, na které náhodou znám odpověď, tak neztrácím čas a trochu se poflakuju kolem. Koukám na jámu pro odtokové plyny a přemýšlím jak jí vyfotit, protože mi připadá opravdu zajímavá. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude takový detail hodit že? Nebudu prozrazovat, jestli jsem jí vyfotil, ale ani nezapírám, že jsem se o to pokusil. Jestli mi rampa pro Sojuz připadala velká, tak ve srovnání s Protonskou obslužnou konstrukcí, to bylo ještě miminko. Tohle je monstrózní stavba a to je pořád ještě malá v porovnání s rampou pro Energii a Buran, kterou jsem zatím viděl vždy jen na horizontu. Zdržujeme se tady opravdu krátce. Je vidět že technici mají na starosti jiné věci, než bandu zvědavých čumilů, mezi které se tak hrdě hlásím i já. Bylo zajímavé vidět to místo naživo. Příště ho uvidím až v přímém přenosu startu, nejspíš z pohodlí svého gauče (to jsem ještě nevěděl, že tento přenos bude tak nekvalitní a špatný, že skoro ani nepoznám samotný Proton).

Opět se uvelebíme v dodávce a čeká nás tak 30 minutový přesun do města. V dálce vidíme stádo velbloudů a já vidím Janičku, jak se je snaží za jízdy přiblížit a vyfotit. Je to marný boj a je mi jí líto. Jdu tedy požádat naší průvodkyni Elinu, ať nám zastaví, až uvidí nějaké další stádo. Přece jenom má z první řady lepší výhled. Bohužel Elina je tak, jako vždycky, zaměstnaná svým mobilem (později jsem se dozvěděl proč - na její jazykové znalosti si stěžovala skupina Němců, tak komunikovala s vedením, které jí domlouvalo/vyhrožovalo). Najednou se na horizontu objeví opravdu velké stádečko, tak zvolám na Elinu, ať zvolá na řidiče, že chceme zastavit. Řidič zastavuje u krajnice, kde už je víc takových dodávek. Zřejmě měli stejný nápad a už se rozutíkají lovit selfíčka a plašit velbloudy. Získávám si zpět Janičky náklonnost. Je nadšená, tak si jdeme udělat také pár fotek. Naštěstí je s námi Stefan, tak ho požádáme, aby nám udělal společnou fotku. Po 5 minutách snažení se mu podařilo do kompozice dostat mé čelo, Janičky vlasy a kousek velblouda. Jsme spokojení, protože už ze včerejška víme, že kompozice není zrovna Stefanova silná stránka. Už teď víme, že tuhle naší jedinou společnou fotku s velbloudy určitě nevyhodíme a vždycky si u ní na Stefana vzpomeneme. Dnešek jsem tedy zachránil a my můžeme pokračovat směrem k městu.

Už si připadám trošku trapně, ale jdu opět za Elinou a žádám jí, ať nám zastaví u značky Bajkonur, že u ní nutně potřebuju zvěčnit. Elina příjemně překvapuje a dokonce zastavujeme u kontrolní brány, kde je mnohem větší nadpis Kosmodrom Bajkonur. Nádhera, kdyby někdo pochyboval, že jsem tady opravdu byl, tak mám v ruce definitivní důkaz. Vyjeli jsme tedy z kosmodromu a míříme na turisticky velice známé a vyhledávané místo. Je to mozaika, které nikdo neřekne jinak než Fischerman. Představuje kosmonauta vznášejícího se ve volném vesmíru. Překvapí mě svojí velikostí, z fotek bych tipoval výšku, tak na 2 metry maximálně, ale má odhadem 7 metrů na výšku a 15 na šířku. Zrovna tady probíhá nějaká renovace a kolem pobíhá spousta lidí se štětečky, kyblíčky barev a jinými důležitými nástroji. Najednou tuto skupinu někdo seřve, až je mi jí líto. Všichni pracanti se poslušně odporoučí schovat buď přímo za památník, nebo kamkoliv jinam mimo záběr. V duchu i nahlas jim děkuji klasickým "spasiba" a nastává kolotoč focení. Ten člověk sám, pak s člověkem jiným, pak s jinými dalšími člověky, pak s roztaženými rukami a jako třešnička na dortu předvádí jedna, zřejmě "instagramová influencerka", pro svého fotografa různé hvězdy, stojky, lotosové květy s bůhví co ještě. Tato dehonestující kulturní vložka naštěstí netrvá moc dlouho a my můžeme pokračovat do města.  

Na programu je další rozchod, z čehož jsem lehce rozladěný. Určitě rád poznám i samotné město -nejsem vyloženě omezený pouze na kosmonautiku. Momentálně si nemyslím, že jsem viděl všechno z toho vesmírného, takže nemám splněný primární cíl a nechci plýtvat časem na cíle terciární. V této části dne se nedělo nic zajímavého, tak jí nenápadně přeskočím. V podstatě šlo jen o to, nějak zabít čas než přijedou Aralští. Toto intermezzo trvalo přibližně 3 hodiny a přesně tyto 3 hodiny nám později chyběly na skutečnou prohlídku města i s průvodcem.

Ve městě nás čeká ale ještě jedna poslední zastávka před hlavním programem dne. Bohužel jsem nebyl úplně schopen si jí užít, protože se nacházela v blízkosti vystavené Semjorky, kam jsem se okamžitě přesunul. Tou zastávkou byla pošta a většina zúčastněných ji využila k poslání pohledu domů. Já jsem tuto atrakci vynechal a možná toho teď už lituji. Zatím si nejsem jistý. Každopádně jsem se byl podívat uvnitř na portfolio kosmických poštovních artefaktů a zjistil jsem, že jako poměrně aktivní sběratel poštovních známek s kosmickou tématikou, je všechny mám. Spokojeně jsem tedy odešel čekat do dodávky, abych nezdržoval ostatní. 

Po hodině čekání mi to už nedalo a šel jsem se zeptat, na co se vlastně čeká. Elina mi oznámila, že čekáme na část naší skupiny, která se měla vrátit z Aralského dobrodružství a na zbytek lidí, kteří jsou na cestě z Kyzylordy a zaplatili si pouze sledování startu. Nakonec se z naší jedné dodávky staly 3 a už jsme zase vyrazili. Tentokrát konečně do místní mezinárodní kosmické školy. Už u vrat do areálu jsem se zastavil u vystavené záchranné věžičky Sojuzu. Sice byla trošku stranou v rohu u plotu, ale skvěle přístupná. Nechápal jsem, proč se ostatní alespoň nezastaví a nepokochají se. Někam utíkali, tak jsem se ani já nekochal. Dohnal jsem skupinu až u vchodu, kde na nás čekal zdejší průvodce. Rozdělil nás na 2 skupiny a vyrazili jsme obhlídnout školní kosmickou výstavku. Bohužel v této fázi se naplno projevila Elinina neschopnost překládat do angličtiny, tak jsem se zaposlouchal alespoň do ruštiny. Naštěstí jsem občas něco pochytil, ale to jen díky tomu, že jsem tak nějak věděl, o čem je řeč. Jako jediný skutečný fanoušek kosmonautiky v naší skupině jsem občas ostatním překládal, nebo spíše přednášel. Aspoň chvíli jsem měl pocit, že mé skromné znalosti někdo oceňuje. Do té doby jsem se s tím nesetkal ani v soukromém, ani v profesním životě.

V prvním patře se výstava teprve rozjížděla a obsahovala spíše různé agregáty, které, takto vytržené z kontextu, nebyly až tak zajímavé. Oku lahodící už pak byly například palivové nádrže, trysky motorů, ale třeba i pneumatika nebo katapultovací křeslo z Buranu. Pokračovali jsme školou dál do místnosti, ve které byl rozprostřen balíček pro přežití kosmonautů a pár dalších autentických zajímavostí. Za zmínku stojí například prodloužená ruka kosmonauta v podobě teleskopického "ukazovátka", kterou používá velitel lodi, sedící uprostřed v návratové kabině Sojuzu. Pokud je upoután do sedačky, tak ze své pozice nedosáhne na přístrojovou desku a právě tehdy si pomáhá tímto ukazovátkem. V této místnosti se příliš nezdržujeme, protože průvodce je trošku nervózní z toho jak jsme všichni zvědaví a například já jsem napomenut, že toto ukazovátko mám položit a nesahat na něj. Nevymlouvám se, že jsem ho nezvedl já, ale do ruky mi ho vložil jeden z našich českých kamarádů a pokorně pokládám. Naštěstí mě už žena stačila zvěčnit do rodinného alba, což pokládám za malé osobní vítězství. Ve druhém patře je pak vystaven například Skafandr Orlan, nebo nějaký jeho derivát používaný spíše při výcviku nebo ani to ne. Možná demonstrátor. Moc důvěry ve mně nevzbuzuje a tiše obdivuji ruské kosmonauty.   

Díky tomu, že jsem si již dříve přečetl v článku o podobné návštěvě Bajkonuru, věděl jsem, co teď přijde za atrakci a upřímně jsem se na ní těšil nejvíc. Přicházíme do třetího patra budovy a konečně jí vidím. Skutečná kabina kosmické lodi TKS. Možná není skutečná skutečně, ale mě připadá skutečná až dost. Dovedu si představit, že se opravdu používala pro výcvik posádek, nebo dokonce pro kosmický let. Nejsem si jistý, jestli ve vesmíru opravdu byla, ale i tomu bych věřil (samozřejmě v automatickém režimu). Bohužel jsme nezvykle velká skupina a průvodce nám naznačuje, že se jen podíváme a hned zase půjdeme. Lehce protestuji a ptám se, jestli se můžeme podívat dovnitř. Průvodce svolí s podmínkou, že dovnitř půjdou jen 2 lidi a každý na 30 vteřin. Protože mám velkou podporu česky mluvících kolegů, jsem naštěstí vybrán já a pak ještě jeden opravdu čiperný anglický důchodce. Vzpomenu si na Jurije Gagarina, když se měl poprvé on nasoukat do kabiny Vostok. Údajně si sundal boty a tím udělal na Koroljova první dojem. Po jeho vzoru se i já zouvám a soukám se dovnitř. Po usazení do křesla si říkám, že až tak těsné to není, že to je pohoda. Pak si ale všimnu, že mám půlku těla mimo anatomickou vložku sedačky. Skrčit nohy, schoulit se do embryonální polohy a už se tak pohodlně necítím. Toto malé nepohodlí je docela autentické, tak jsem za něj nakonec rád. Ležím v kosmické lodi a mám ještě 20 vteřin kochání se. Zapínám kameru a zkouším natáčet. Video je dost o ničem kvůli nedostatku světla, tak kameru vypínám a zbylých 15 vteřin se prostě rozhlížím a snažím se pochytit co nejvíc detailů. Nejde to, prostě není dost času. Teď už ani nevím, na co jsem se zaměřil a pamatuji si kabinu jen jako změť trubek, ventilů, drátů a klasického ukazatele polohy nad planetou. Je to nádhera. Jeden z nejsilnějších zážitků. Jsem za něj vděčný hned 30x. Za každou vteřinu zvlášť. Průvodce mě napomene, že můj čas vypršel a já trochu neochotně vylézám. Ještě jeden pohled dovnitř a jdu se raději zaměstnat nějakou jinou atrakcí. Uprostřed místnosti je model startovacího komplexu Protonu, tak ho porovnávám s vlastními, poměrně čerstvě, nabitými poznatky. Shledávám ho jako věrnou kopii a v duchu chválím jeho anonymního autora. Teď už ale vypršel čas i sympatickému britskému pánovi a i on se souká ven. Skupina je popoháněna někam dál, do útrob školy, a na chvíli zůstávám s kabinou TKS sám. Nedá mi to a ještě jí jdu ofotit zevnitř a věnovat jí ještě jeden dlouhý pohled, tentokrát v klidu a míru. Daří se mi to poměrně dlouho, než mi docvakne, že jsem ztratil skupinu. Vybavil se mi poznatek z Kyzylordy, kdy jsem pochopil, že na tomto výletě se bohužel občas někde trošku zapomenu. Nevím, kde je zbytek skupiny a vydávám se je spěšně hledat. Když je konečně objevím, tvářím se jako bych byl perfektně zorientovaný prostorem i časem. Jediný, kdo mě trošku postrádal, byla moje žena a ta to naprosto chápe. 

Usedáme do lavic a posloucháme vyprávění o zdejší škole. Dozvídáme se, že kosmická si říká proto, že v rámci školy pořádají místní dobrovolníci z řad učitelů, zájmový kroužek na stavbu modelů raket, a že mají rozšířenou výuku fyziky. Velká část zdejších studentů se dostává na technické školy v Moskvě. Nedá mi to a zeptám se, jestli z této školy vzešel už nějaký kosmonaut. Prý jeden ano, ale jméno si už nepamatuji. Poté nám průvodce, zdejší učitel fyziky, pouští dokument o kosmodromu a občas do toho vstupuje se svými poznámkami. Elina předstírá, že je anglicky mluvící průvodce, ale opět se jí to moc nedaří. Je to škoda, ten člověk má určitě o čem vyprávět. Pozoruji nešťastné obličeje návštěvníků a napadá mě, že když může průvodce dělat někdo s takovouto znalostí angličtiny a kosmonautiky, tak můžu klidně i já. Budu to dělat s radostí zadarmo! Musím tuto myšlenku vnuknout nějaké cestovní kanceláři

Po této v podstatě statické ukázce měla následovat ještě dynamická. Vyšli jsme ven na školní dvůr, kde už byla připravena startovní rampa pro malé jednoduché modely raket. Někteří z nás byli vybráni, aby provedly odpočet a pak samotné odpálení. Větší úspěšnost měly děti. Rusky mluvící žena už takové štěstí neměla, ale na její triko to asi nejde - jen stiskla tlačítko... i když 3x špatně. Raketa dosáhla výšky přibližně 30-40 metrů a pak, s použitím padáčku, přistála na střeše školy. Docela by mne zajímalo, kolik tam už takových raket odpočívá. Dostali jsme možnost koupit si nějaké suvenýry, čehož jsem pro jistotu využil, a tím naše návštěva školy skončila.

Na řadě byla komentovaná prohlídka města. SUPER! Na tu jsem se těšil. Z různých osobních důvodů jsem ale nastoupil do autobusu s rusky mluvící průvodkyní. Bylo to dobré rozhodnutí, protože účastníci zájezdu, kteří zůstali s Elinou nám prozradili, že ta neřekla ani slovo. Ta naše naopak nepřestala mluvit. Sice jsem jí nerozuměl, ale měl jsem pocit, že se něco dozvídám od skutečného starousedlíka.

Prvním bodem prohlídky byl úplný kraj města. Vyběhli jsme na malou terénní nerovnost a rozprostřela se před námi pustina obklopená řekou Syrdarja. Vybavil jsem si památná slova "Magnificent desolation", které pronesl Edwin B. Aldrin hned poté, co sestoupil z lunárního modulu. Pěkný pohled, jedeme dál. Stmívá se, tak není na co čekat. Ale moment, proč nás naši průvodci chtějí zavést k těm trubkám, které jsou asi 200 metrů dál v pustině? Asi to musí být něco zajímavého. Zeptám se Eliny. 

"This is the place, where goes pjupls (peoples), wit the back ache or so. They can have a shower and it can help them."

V překladu to mělo znamenat něco jako, že sem mohou přijít lidé s bolestmi zad, osprchovat se a to jim může pomoct.

Aha, to její pjůpl mě lehce irituje, ale to teď řešit nebudeme. Asi mě nepochopila, tak se jí ptám znovu. 

"Ale co je na tom místě jako zajímavého? Obsahuje ta voda tedy nějaké minerály, nebo čím je to zajímavé?" 

"Ne, neobsahuje žádné minerály, jen se lidé mohou osprchovat a pomůže jim to vyléčit bolesti", odpovídá Elina. 

Nezmůžu se na víc, než na odevzdané "Aha..." a sám sebe se ptám, jestli je nutné, abychom na této atrakci trávili půl hodiny. Sluníčko zapadá rychle a my jsme ještě neviděli pomník Nedělinovi tragédie a světoznámou sochu Gagarina. Za šera přijíždíme k monumentu na vysokém podstavci, který zobrazuje ženu držící planetu, ze které startuje raketa. Nejsem si tím úplně jistý, protože už na ní skoro nevidím. Elina nám tuto sochu představuje slovy: "tato socha ukazuje kosmos".

Po tomto informačním klenotu se vydáváme na necelý kilometr dlouhou cestu přes park. Na jeho druhém konci je památník 78 obětí výbuchu rakety R-16 v roce 1960. Ani tento památník není možné si za tmy prohlédnout. Bohužel pouliční osvětlení dělá přesně to, na co bylo designováno a tak, jak se od něj očekává, nesvítí v těch místech kde není - což je většina míst. Poprvé za celý výlet jsem nespokojený s organizací. Mělo se jednat o výlet za kosmonautikou. Kvůli větší exkluzivitě a nápadu německé skupiny byl přidán ještě výlet na Aralská jezera. Skupina, která zůstala ve městě, protože kvůli němu tady přece je, tak ta se musela podřídit a půlku dne proflákat jen proto, aby večer nestíhala nic vidět, pouze navštívit. Na tuto skutečnost jsem si lehce stěžoval, ale to bylo tak všechno, co se s tím dalo dělat. Gagarina jsem zahlédl pouze za použití blesku fotoaparátu a více se o tom rozepisovat nebudu. Hned na místě jsem to vyhodnotil tak, že mám alespoň důvod se sem vrátit a taky že to udělám.

pomník "Nedělinovy" katastrofy
pomník "Nedělinovy" katastrofy
Gagarin, jak by asi vypadal, kdyby ve skafandru věšel prádlo
Gagarin, jak by asi vypadal, kdyby ve skafandru věšel prádlo

Zítřek bude skvělý! Uvidíme Sojuz a Buran v muzeu kosmonautiky, uvidíme kosmonauty, uvidíme je znovu a pak uvidíme start. Taky by měl být na programu velín jediného kosmického letu Buranu s Energií. Trochu mě mrzí, že se naše cesta chýlí ke konci - k nezapomenutelnému burácejícímu finále.