Návštěva kosmodromu Bajkonur - den 2.

24.01.2020

... roll-out rakety, erekce a pak už jen oddych... nebo ne? 

Tak konečně se ozývá budík. Nějakou dobu na něj už čekám. Rychle spáchat hygienu, nepřekážet ženě, aby mohla ona spáchat tu svojí, a jdeme na snídani. Přicházíme jako poslední a sedáme k prázdnému stolu. Prý je pro nás nachystaný. No jestli myslí ten jeden talíř s 5 kolečky salámu a 5 kolečky sýra, tak fajn. Aspoň to nezabere moc času. Jdu nám pro čaj k nachystané várnici, kolem které jsou nachystané hrnečky. Sahám na první nachystaný hrneček a začínám napouštět nachystaný čaj, když v tu chvíli jsem poměrně rázně okřiknut, že tohle není čaj pro nás a že jestli chci čaj, ať si objednám. No dobrá, takže na čaj sahat nemůžeme, hurá na salám a sýr. Na stole přistála ještě ovesná kaše, ale to už musíme odcházet a čaje jsem se nedočkal. Něco mi říká, že snídaně nebudou zrovna silná stránka místního kuchaře. Ještě za tmy nasedáme do dodávky a já kontroluji, zdali jsem náhodou nezapomněl nějaké záznamové zařízení a powerbanku. Zrcadlovku mám, to je moje primární hračka. Žena má ultrazoom, to je její primární hračka na natáčení videí a moje sekundární na focení. Kompakt máme do zálohy, ale je dobrý na focení za šera až tmy. GoPro je po ruce, dlouhé sklo v rychlo-přístupné brašně a stolička v batohu. Máme všechno, razíme do tmy. Pořád nevím, kde jsme, jak daleko pojedeme a ani kam jedeme, abych řekl pravdu. Jen vím, že to je místo označované jako "komplex 112", kde dochází k finálnímu sestavení nosné rakety Sojuz do podoby, ve které bude převezena na startovací rampu.

Nejedeme dlouho, přibližně 20 minut. Vím, že kolem 7:00 ráno by mělo dojít k otevření vrat komplexu a vyvezení rakety. Jsem lehce nervózní a zatím mi dělá vrásky na čele i naše hvězdička. Potřebuji, aby vyšla nad obzor, a já mohl chytat fotony odražené od rakety do svých objektivů. Čím víc, tím líp.

Přijíždíme k nějaké bráně a bez potíží se dostáváme do areálu. Myslím, že ani žádná kontrola neproběhla. Autobus kličkuje mezi polorozpadlými stavbami, křovinami a různým oroseným harampádím a najednou zastavuje kdesi za budovou, na provizorním parkovišti. Začíná pomalu svítat a já poznávám místo, které jsem viděl na tolika fotkách. Ujišťuji se u průvodce, že mám rozchod a snažím se chovat jako rozumný dospělý člověk. Jako všichni ostatní, nikam nespěchají a nic je jakoby nevzrušuje. Proč taky? Raketa ještě spinká a určitě si budíka nenařídila o půl hodiny dřív tak jako já. Na našem setkání jí pramálo záleží, a určitě nevyleze z hangáru dřív než musí. Pomalu ale rázně spěchám zabrat nejlepší místo k vratům, ze kterých "naše" raketa vyjede. Zatím tady moc lidí není, jsem nadšený a zaujímám strategicky nejlepší pozici.

První fotka z mnoha. Focena za šera záložním foťákem.
První fotka z mnoha. Focena za šera záložním foťákem.

Lokomotiva už čeká na místě, vojáci se psy mají akorát nějaký briefing. Povely nejspíš zní: "Za chvíli se tady objeví taková dlouhá válcovitá věc - budeme jí nazývat třeba "raketa". To je dnes náš zájmový předmět a vy ho máte za úkol hlídat. Nenechte se zmást, že míří dopředu, ale pohybuje se dozadu. To jako couvá. Později se to prohodí a pak ještě jednou, ale tím vám nechci plést hlavy. Ty půjdeš vpředu, ty vzadu, ty s tím psem se drž dál, je drahej, tak ať se nezaplete mezi kolej a kola vlaku, a kdyby něco, tak nestřílejte směrem k raketě, je taky drahá. Dotazy? Rozchod!"

Vytahuji zrcadlovku a zjišťuji, že abych něco nafotil, potřeboval bych jí nastavit na opravdu směšné hodnoty. Ke slovu se dostává záložní foťák a já fotím konečně něco spojeného s kosmickým programem. Je to lokomotiva řady T3M2. Postupně jak se rozednívá, odkrývá se nám pohled na vedlejší budovu s rozpadlou střechou. Je to bývalý hangár, který v sobě uchovával jediný letový exemplář raketoplánu Buran. Bohužel se pád střechy stal osudným jak Buranu, tak i 8 pracovníkům Roskosmosu. Je neuvěřitelné, do jakého stavu nechal provozovatel Bajkonuru dojít drtivou většinu zdejších budov. Nerozpadají se pouze a jedině ty, ve kterých se ještě něco občas děje. 

Blíží se sedmá hodina a napětí roste. Počty turistů i zástupců různých médií rostou také a na řadu přichází moje stolička. Konečně jsem nad těmi davy lidí a ještě k tomu u ochranné pásky. Dál sice nemůžu, ale spousta jiných oprsklejších profesionálů se neostýchá a posouvá pásku až tam, kam jim její pružnost dovolí. Nevadí to mě, já mám stoličku, ale všem ostatním. Nemám rád profesionály, dělají svojí práci, takže si té příležitosti nejspíš ani neváží a hlavně to dokážou kazit těm, kteří si tady plní svůj sen. Kupodivu to nevadí ani vojákovi, který dostal na starosti náš sektor. Dělá, že nic nevidí a tím si vysluhuje můj despekt. Asi ho to moc netrápí, tak si každý hledíme svého. Najednou se vrata pohnou. Cvakání foťáků nabývá na frekvenci. Vidím první 2 korekční motorky, pak celý stupeň a za pár minut už koukám dámě Semjorce pod sukni! Neuvěřitelné! Skutečná vesmírná raketa, která poletí pozítří do vesmíru a je jen pár metrů ode mne. 

Fotím, zoomuji do hangáru a zkouším fotit i ostatní vybavení. Lokomotiva couvá, troubí a já skoro nevěřím, že jsem tady a opravdu jsem toho svědkem. Ještě jako prcek jsem na fotkách obdivoval tu kouzelnou kombinaci raketa-vláček-pustina. Pro fotky Sojuzu vleže, jsem měl vždycky slabost a nemůžu uvěřit, že si teď můžu nadělat těch vlastních, kolik jen budu chtít (SD karet mám opravdu dost, to faktor skoro ani není). Dokonce i má žena, která již 10 let dokazuje, že je naprosto rezistentní vůči mé snaze ji přesvědčit o tom, jak je kosmonautika zajímavá a úžasná, se neubrání obdivu a podotkne: "Ty kráso!". Tato malá poznámka ve mně vzbuzuje pocit jistoty, že i pro ni to nakonec bude zajímavý výlet.

Netrvá to dlouho a raketa je připojena k lokomotivě. Ozve se několikero zatroubení a sestava se dává pomalu do pohybu. Přenastavuji foťák na menší ISO a trochu otevírám clonu. Slunce dělá svoji práci a posílá naším směrem krom radiace i spoustu světla a já začínám fotit. Interval, tak po 2 vteřinách, nezapomenout počkat, než se uloží fotky, pak opět fotit a hlavně kompozice a nepřestávat.

S kompozicí mi to raketa usnadňuje, čím blíž je k nám, tím spíš není co vymýšlet, a je potřeba ji jen nějak dostat do záběru. Čekal jsem, že jak raketa vyjede z hangáru, uslyším potlesk, obdiv a nadšení. Kupodivu je téměř hrobové ticho, do kterého je slyšet jen kola vagonů přejíždějící přes spoje na kolejnicích. Foťáky mají teď napilno a lidi mlčí. Je to určitě silnější zážitek než každý čekal a prostě nemá čas to komentovat citoslovci a jinými neužitečnými výrazy. Buď to, nebo jsou všichni opovržení-hodni ignoranti. Věřím v tu první variantu. To ticho celou situaci jen podtrhuje. Raketa nepatří k největším, ale je majestátní, krásná a hlavně je skutečná!

Na mé úrovni se zastaví záchranná věžička, takže mám možnost poslední z rodu nosičů Sojuz FG vyfotit celý od špice až po motory. Dobře jsem si stoupl! První fázi máme úspěšně za sebou a už teď mám tak silný zážitek, že mi to za ty peníze bez pochyb stálo. Necháme se párkrát vyfotit našimi krajany a čekáme, co se bude dít. Zatím jsem si prohlédl systém posledního spasení posádky do posledního nýtku a mám čas se porozhlédnout kolem. No to snad ne, tenhle obličej je mi povědomý! A co to vidím na jeho modré bundě? Nášivku Oddíl kosmonautů? Trošku tu azbuku asi fakt umím, nebo tam čtu to, co tam číst chci. V davu, asi 10 metrů ode mne si kosmonaut Pavel Vinogradov fotí raketu. Nikdo si ho nevšímá, asi ho lidi nepoznávají. Tento borec má na kontě téměř 450 dní stráveným na Miru a ISS. Musím si s ním udělat fotku, ale až za chvíli, teď se ostýchám.

Chvilka uplynula, já se odhodlávám a hledám kosmonauta. Je 100 metrů daleko a zachází do hangáru, odkud před chvílí vyprostili raketu. Sak*a! Nikdy nic neodkládej na později! Vinogradov mizí a já neúspěšně před kolegy a manželkou předstírám, že jsem tady kvůli raketě a kosmonaut nikdy nebyl ani sekundární cíl. Lžu jim, ale sobě taky, jenže sobě si to nežeru. Získávám si tím k sobě despekt a dál dělám jakoby nic. Naštěstí se raketa dává do pohybu, takže je opět co fotit. Teď jí mám vyfocenou jak je o metr dál, teď jak je o 3 metry dál... No prostě to raději nepodceňuji. 

Souprava se dostává za plot a davy se pohybují zpět ke svým vozidlům. Nechci to zdržovat, ale co když už jí nikdy neuvidím? Stát se může cokoliv a žádná pravděpodobnost není nulová. Kvantová teorie by o to mohla vyprávět, takže se vracím k tomu, co jsem nezavrhl už na nádraží v Kyzylordě a běžím k plotu, čímž se ztrácím z dohledu jak manželky, tak našich průvodců. Někde na pozadí mě možná lehce dohání svědomí, ale nestíhá držet moje tempo, které jsem nasadil cestou k dvojitému ostnatému plotu. Než mě dožene, stihnu udělat pár fotek celé rakety z boku. Super! Takové záběry ještě nemám. Teď už mě svědomí bezpečně dohnalo a já se začínám se strachem, co uvidím, ohlížet. Nejhorší by bylo, kdybych viděl jak všechny autobusy a dodávky vyrážejí směr další fotografické místo a ta naše potupně čeká, z čehož plyne, že nebudu mít nejlepší místo na focení v další etapě. Naštěstí to tak dramatické není a stihnu se k naší dodávce vrátit dřív než někteří spolucestující. Je to v pohodě, stálo to za to. Dokonce vyjíždíme mezi prvními. Ještě že našeho řidiče raketa vůbec nezajímá, a ani se neobtěžoval vylézt z auta. Je to profesionál. Já rychle napájím některé fotospotřebiče a kontroluji úlovky. Vypadá to skvěle, mám radost.  

Na dalším místě, kde nás vyplivne bílý ford je spousta místa pro davy lidí. Moje obavy byly zbytečné. Je tady všude místa dost a máme rozhled na kilometry a kilometry pustiny. Pokouším se zorientovat podle kolejí. Jedině tak můžu určit, odkud raketa přijede, a tudíž jí mohu sledovat od první vteřiny, kdy se objeví. Budovu č. 112 vidím, koleje vedou dozadu. Přijede přes to tovární městečko napravo, to je jisté. Mám čas, tak do igeliťáku sbírám místní písek. Bude se hodit do mého dioráma, které jsem si vytvořil v hlavě a bude se jmenovat "Sojuz MS-15 Roll-out". Ještě pořídím pár panoramatických fotek a pak pro jistotu ještě jednou a v detailu (až doma zjistím, že jsem už tehdy na fotce zachytil raketu, jen jsem jí ještě neviděl pouhým okem). Čekáme asi půl hodiny, než raketu převezou na jinou kolej. Najednou se objevuje asi kilometr daleko. Přerušuji sociální interakci s manželkou a všem kolem sebe dávám najevo, že teď nejsem k dispozici. Postupně máme nádherný výhled na raketu ze všech stran. Sluníčko je ještě nízko, a ze začátku jakoby za vláčkem, takže moc dobré podmínky na focení nejsou. Je to ale jen otázka času, jak přijede Sojuz blíže, je nádherně osvětlený a já chvílemi fotím a chvílemi jen žasnu. Naštěstí mojí ženu napadá udělat si s raketou pár fotek, tak jí nadšeně poslouchám a fotíme se s naší Semjorkou, poslední z rodu FG.

Raketka se objevuje a na pozadí je hangár, který dříve sloužil programu Energia/Buran. Momentálně je bohužel nepřístupný, ale uchovává skutečné poklady sovětské kosmonautiky.

Celé toto dechberoucí představení se chýlí ke konci a vlak se přibližuje ke známému přejezdu. Nějak nechápu proč, ale všichni se tam sbíhají. Vím, že by tam měla být záložní posádka, ale z mého místa mám určitě lepší záběr. Přeci jenom mi to nakonec nedá a také se pohnu tím směrem. Vidím, že budu za chvíli schopen vyfotit záběr, ve kterém bude ležatá raketa a zároveň legendární "Gagarinská" startovací rampa. Rychle měním sklo, cvakám 10 záběrů a neochotně se vracím k mé skupině. Všichni už sedí v autě, z čehož mi jasně plyne, že nepozorovali raketu do poslední možné chvíle - ignoranti, přišli tak o 3 minuty pohledu na Sojuz! Tady už to lepší nebude a my spěcháme na další etapu. Tentokrát to bude asi hodinu trvající erekce. Z té hodiny bude tak 45 minut předehra v podobě odstrojování ochranných krytů a finálních prací před vztyčením do vertikální polohy, tzv. vertikalizace. 

Do areálu rampy přejíždíme maximálně 10 minut, je to opravdu blízko. Celou dobu se snažím mít v dohledu raketu, protože člověk nikdy neví, kdy jí uvidí naposledy. Pomalu jí vezou a my jsme jí už dohnali. Dorazíme na bránu, kde nás kontroluje zdejší ostraha. Trvá to celou věčnost, takže s minutovým zdržením projíždíme branou, zastavujeme a můžeme vystoupit. Ujišťuji se, že nemusím předstírat snahu držet se té skupiny lidí, kteří mě jen zdržují, a ženu se dopředu. Žena už mě naštěstí zná a několikrát zažila mojí náhlou změnu priorit, tak se statečně drží hned za mnou. Je jí jasné, že momentálně nemám mozkovou kapacitu na to, abych na ní ještě bral ohledy. Skoro doběhnu k zábradlí, odkud mám perfektní pohled na rampu i s raketou a vybaluji stoličku. Úkol dne číslo 1 je splněn. Mít všude nejlepší výhled. Nic nebrání tomu splnit i úkol číslo 2, tedy udělat spoustu krásných fotek. Ostatní malichernosti, jako je třeba jídlo pití a kyslík jsou ten den jen bonusové, milé ale také nepodstatné potřeby v porovnání s jedničkou a dvojkou.

Aniž bych to v tu chvíli tušil, vybral jsem si nejlepší místo na focení v celé délce plotu. Mám výhled na kompletní sestavu ve všech fázích zvedání. Nestojím na její úrovni jako většina těch ostatních chudáků. I když jak se na to koukám, někteří fotí jen mobilem nebo tabletem. Takových mi líto opravdu není, protože dokazují, jak jim na těch fotkách vůbec nezáleží. Je to typ lidí, kteří kdyby měli možnost cestovat časem a vyfotit se s Ježíšem nebo Kleopatrou, tak by si zapomněli na snapchatu vypnout filtr plandajících psích uší a frňák a až by to po návratu z téhle neskutečné cesty ukazovali před celým světem, tak by to bylo vlastně stejně jedno, protože se fotili se Sluncem v zádech a zaostřeno bylo na písečnou dunu na pozadí. Na stejném levelu je člověk, který s tabletem vytvoří tak originální kompozici, že má horizont pod uměleckým úhlem 36° a do dvou třetin fotky má davy lidí... noc co, hlavně že ta fotka je fyzicky v ruce velká ne? Někdy dokonce jako A4! Těmito lidmi samozřejmě nepohrdám a nesoudím je, jen to nedokážu úplně pochopit. Na druhou stranu, důležitější jsou prožitky než fotky, takže i já občas sklopím foťák a prostě se jen kochám tou surrealistickou scenérií.

Hltám každou vteřinu, občas sklidím kompliment od cizince za nápad se stoličkou. Konečně se raketa začíná zvedat a já rychle upozorňuji mojí hezčí polovičku, ať točí a nepřestává, dokud se něco za zábradlím pohybuje. Opět nastavuji frekvenci focení tak cca po 2 vteřinách, i když jsem si vědom toho, že si doma u Zoneru budu nadávat. Je to kupodivu poměrně rychlá záležitost a vše probíhá plynule a hladce. Raketa je zvednuta za 5 minut a 54 vteřin. Pak následuje téměř 3 minutové přisunutí 4 malých obslužných plošinek a nakonec přibližně 10 minutové zvedání dvouramenné obslužné konstrukce. S tím jak se tato konstrukce zvedá, jde zároveň dolu rameno, na kterém raketa celou dobu ležela a které teď posloužilo k jejímu ustavení do vertikální polohy. Neuvěřitelné, nádherné!

Vím, že mě čeká ještě start, ale toto dopoledne pro mě bylo určitě úplně nejvíc nejlepší, které jsem v rámci svých zájmů zažil. V životě by mě nenapadlo, že to někdy uvidím naživo a ještě před měsícem a půl tomu ani nic nenasvědčovalo. Teď jsem tady a občas jen čekám, kdy se probudím, zajdu si na záchod a naštvaně opět ulehnu s tím, že za 45 minut zvoní budík. Raději nedělám prudké pohyby, neskáču do černých hlubin a vyhýbám se štípancům... prostě pro jistotu, člověk nikdy neví. 

Na zvedání rakety se přišla podívat i záložní posádka Sojuzu MS-15
Na zvedání rakety se přišla podívat i záložní posádka Sojuzu MS-15

Očekávám rychlý úprk do auta a pak zbytek nějak proflákaného dne. Zrovna kolem mne prošla jakoby-anglicky mluvící průvodkyně, tak se se strachem ptám, jestli už odchází. Proti mému očekávání říká, že ne, a že se půjdeme podívat ještě na památník prvního startu umělé družice Země. Nevím, o co jde, ale jsem nadšený, protože to znamená projít se kolem teď už částečně zakryté rakety. I v této konfiguraci jí to moc sluší a jí opět fotím, co se do ní vejde. Hlavou mi prolétne sebe-dehonestující myšlenka na to, jak jsem prodal na jedné nejmenované internetové aukci papírový model Sojuzu 28 na rampě od Albatrosu. Sice jsem si koupil pro jistotu 3 reprinty, ale stejně. Tehdy jsem ho na stejné aukci koupil skoro za 3000,- Kč, ale to jsem byl ještě svobodný muž, to jsem na to koukal trochu jinak. Každopádně od té doby ten model pod 2000,- Kč neseženete, nebo jste opravdu klikař.

Procházíme malým parčíkem, na jehož konci se nachází památník s vyobrazeným sputnikem. Hezký no, ale po tak silném zážitku už asi nemám superlativů na rozdávání. Ještě, že jsem jimi neplýtval například na nějaké sakrální stavby. Pro jistotu fotím, abych toho později nelitoval, a dokonce se mi podaří se k památníku na pár desítek vteřin postavit i s manželkou, což určitě naštve pár desítek turistů. Ale co už, hlavně že máme pěknou fotku. Cestou zpět se vracíme opět kolem Sojuzu a já na něj koukám dost sklíčeně. Je to možná naposledy, kdy jsem u něj tak blízko. Mám panickou hrůzu z toho, že jsem mu nevěnoval dost pozornosti, že jsem na něj možná necivěl 100% času, který mi byl dán. Ujišťuji sám sebe, že 99% to bylo minimálně a to by pro tentokrát mělo stačit. Ještě uděláme jednu čistě národní skupinovku a je čas odejít. Opouštíme bezprostřední blízkost rakety a já se snažím něčím zaměstnat, abych zahnal neradostné myšlenky. Kolega, který umí rusky, pokládá pár zajímavých otázek očividně zkušenému technikovi. Chlubí se nám, že tu rampu stavěl, což mu nemáme důvod nevěřit, a že bude hned tady vedle v bunkru během startu. Nevěděl jsem, že jsou, kromě záchranářů, i technici v tak bezprostřední blízkosti. Zajímavá informace. Odcházíme, tak se ještě jednou ohlédnu a fotím Sojuz v kompozici se stromečkem. Tak fajn, tohle už lepší nebude. Život jde dál.

Na této fotce si můžete všimnout Sojuzu na rampě. Odráží se v přední části první družice země - Družice (rusky Sputnik)
Na této fotce si můžete všimnout Sojuzu na rampě. Odráží se v přední části první družice země - Družice (rusky Sputnik)
Ať jedete na Bajkonuru kamkoliv, téměř vždy vidíte na obzoru sledovací stanici IP Saturn. Foceno za jízdy...
Ať jedete na Bajkonuru kamkoliv, téměř vždy vidíte na obzoru sledovací stanici IP Saturn. Foceno za jízdy...

Dál odjíždíme i my. Konkrétně do města Bajkonur, kde máme plánovaný asi 4 hodinový rozchod. Opět se mi vrací dobrá nálada, protože město je plné různých kosmonautických atrakcí. Od pomníků, přes různě veliké modely raket, letadel a mezikontinentálních střel, grafických ztvárnění vesmírných témat, až po Semjorku v životní velikosti. Vystupujeme na náměstí, kterému dominuje nadživotní socha V. I. Lenina. Po levé straně vidím administrativní budovy Roskosmosu a na pravé je hotel. Ptám se jednoho osamělého, ale sympatického spoludobrodruha, že pokud má zájem, může se k nám přidat. Jmenuje se Stefan, je z Německa a párkrát jsme se již bavili, tak vím, že také mluví anglicky. Ještě s ním bude sranda. Naše největší priorita je raketa, takže oba nastavujeme GPS a zjišťujeme, že stačí jít jen rovně, tak přibližně kilometr. Hlavní ulice, která začíná na náměstí, se jmenuje Koroljovova, je široká a lemovaná plakáty s raketami. Tady Sojuz, tam Proton a občas nějaký kosmonaut. Konečně nalézáme obchod se suvenýry. Jsem připravený, hotovosti mám víc, než jsem ochotný utratit. Rozhlížím se po obchodě, kde je asi 1000 různých kosmonautikou poznamenaných suvenýrů, ale kupodivu si nejsem schopen nic vybrat. Považuji se za sběratele a materialistu, pokud jde o vesmír, ale tyhle věci jsou takové nemastné neslané. Nášivku s logem Sojuz MS-15 sice mají, ale je dost nekvalitní. Stefan by si jí koupil, ale shodujeme se, že najdeme asi raději lepší. Aniž bychom to tušili, tak jsme se právě dopustili chyby, které budeme litovat každý další den, kdy se nám ji nepodaří sehnat. Nevím jak Stefan, ale já jsem i po 4 měsících v modu "sháním nášivku Sojuz MS-15". Cestou k památníku s raketou potkáváme několikero bist klíčových konstruktérů, S. Koroljova, V. I. Kuzněcova a V. P. Gluška. Míjíme asi 8 metrový proton a několik informačních tabulí a konečně už jí vidím!

Přesně takhle kvalitní nášivku jsme my nesehnali. Představte si něco takového v přibližně 20% kvalitě.
Přesně takhle kvalitní nášivku jsme my nesehnali. Představte si něco takového v přibližně 20% kvalitě.

Jsem předem naštvaný, protože Semjorka, volně přístupná a ještě v životní velikosti (musím dohledat, jaký byl její účel, ale předpokládám, že něco jako "integrační testy"), bude určitě v obležení desítek turistů, nebo alespoň místních obyvatel. Bohužel je raketa obrostlá poměrně hustým porostem, takže bude docela maturita dostat jí nějak důstojně do hledáčku, ale tak s tím si nějak poradím. Horší budou ty stovky zvědavých turistů. Naštěstí máme času dost, tak jsem odhodlán u ní stát, dokud ty tisíce fotek-chtivých překážečů nebudou muset odjet. Přicházíme k raketě a světe div se, nikde nikdo. Nechápu to. Tohle vůbec není přirozené. Já být Bajkonuřan, tak si v každé možné volné chvíli dřepnu na lavičku v okolí rakety a prostě tam sedím a na tu raketu čumím. Něco je špatně, možná je celá oblast v karanténě, nebo bych tady ani já neměl být, ale nějak se nám podařilo proklouznout přes ostrahu. Naštěstí v této chvíli psychického rozpoložení, kdy přemýšlím nad příčetností a svéprávností Bajkonuřanů, zafungují mé nepodmíněné reflexy a pořizuji několik (desítek) fotek. Pak odložím foťák a celou raketu obejdu s kamerou. Pak odložím kameru a vrhám se na jedinou relevantní činnost, sedám si na lavičku a čučím na raketu. Manželka je krok přede mnou a už přemýšlí, jak někam odejít. Stefan je krok za mnou a raketu natáčí. Získává mi tím čas a za to jsem mu vděčný.  

Stefan přijde se skvělým nápadem. Prý někde někdy četl, že v Bajkonuru existuje něco jako tajný obchod se suvenýry. Vůbec není profláknutý, ale hlavně obsahuje skutečné, letové artefakty z vraků raket. Ta informace mi moc věrohodná nepřipadá, ale Stefan vypadá přesvědčivě. Času máme dost a chceme mu vyhovět, tak mu dáváme volné pole působnosti a vyrážíme směr ulice Gluško, číslo popisné 2. Naštěstí už po 5 minutách zjišťujeme, že jsme vyrazili přesně na druhou stranu, tak se jako zkušený navigátor chopím své GPS a teď vedu já. Ulici Gluško najdeme poměrně snadno, ale vidíme pouze panelák číslo 1 a 3. Stefan je nadšený, přesně to sedí do jeho tajemného příběhu. Asi 30 minut bloudíme po okolí, když dorazíme k jednomu vchodu, kde je napsáno Gluško 2. Heuréka! Byl ale fakt dobře schovaný. Stefanovi ani nepřipadá divné, že celý panelák je absolutně opuštěný, zazděný a polorozpadlý. Naopak, sedí to do jeho tajemného příběhu. Po nějaké době i on začíná pochybovat o relevantnosti té zprávy a jde dohledat její zdroj. To se mu asi po dalších 15 minutách podaří a znovu získává jistotu. Když jsme se už rozhodli, že se na to teda vykašleme, protože zpráva už po 10 letech nemusí být úplně aktuální, přece jenom mi to nedá a jdu se pokusit navázat kontakt s někým do vedlejšího baráku. Přijdeme rovnou do čekárny, kde na nás naprosto nechápavě koukají místní čekající a lehce vyděšeně i paní v jakési kukani. Nevíme kde jsme, ale postupně zjišťujeme, že to bude asi nějaký dům různých vcelku konvenčních služeb. Za využití google překladače se pokoušíme o komunikaci a Stefan vysvětluje, že by v této budově (nakonec i tato budova byla označena jako Gluško 2, ale ve skutečnosti už je to Gluško 3), ve druhém patře, měl být obchod se suvenýry. Ne moc známý, ale přece. Do druhého patra prý nesmíme, ale v jednu chvíli to vypadá, že paní za přepážkou dokonale pochopila, o co nám jde a řekne nám, ať počkáme, že zavolá příslušnou dámu. Stefan má radost, takhle nějak si to představoval - musíte dát najevo, že jako víte, co tady schovávají a oni vás pak teda přijmou a to podpultové zboží ukážou, tak to přece v podobných obchodech chodí ne? Čekáme asi 10 minut, paní každých pár minut někam volá a najednou se nás google z jejího mobilu zeptá: "Poznali jste jí?". Tak tady má náš plán trhlinu, pokud jsme měli projít nějakou zkouškou, tak jsme právě selhali a dost možná nás odvleče Bajkonurská kosmonautická mafie. Až s odstupem času si myslím, že správný překlad měl být něco jako "Znáte jí?" (pak následovalo jméno). Začínám být rád za takové množství svědků v čekárně a pomalu mi dochází trpělivost. Se Stefanem tedy přejdeme do útoku, tady jsme se očividně zasekli. Já zaměstnám paní a Stefan uteče do druhého patra a omrkne to tam. Když už nic jiného, aspoň budeme mít jasno a už tehdy jsem si uvědomil, že si právě vytváříme zábavnou historku, na kterou budeme ještě rádi vzpomínat. Stefan se vrací s prázdnou a napadá ho poslední možnost jak celou situaci vyřešit. Vytáhne mobil, otevře nějakou aplikaci schopnou překládat texty v reálném čase, a začne obcházet letáky různě pověšené na zdech. Naprosto očividně jsou to reklamy na různé farmaceutické výrobky, ale Stefan se prostě chce cítit jako špion. Vybere leták, který mu připadá nejvíce podezřelý a nažhaví tu svoji superapku. Asi 6 vteřin se tváří docela cool, ale s prvními přeloženými slovy zjišťuje, že se jedná o nějakou zdravotní pojišťovnu a nechápavě krčí rameny. Nemám sílu se už ani celé situaci smát, i když je to fakt prča... jako co čekal? Že mu aplikace rozkóduje nějaké tajné informace o ještě tajnějším obchodě s kusy plechu, vepsané mezi řádky reklamy na potřeby pro prostatiky? Je to borec prostě :D

Nicméně situace nabírá rychlého spádu, když k nám přichází mladá studentka, která zde navštěvuje nějaký kurz angličtiny. Vysvětlujeme jí, že hledáme obchod s kosmickými suvenýry. Poprvé nás setře poznámkou, že jsme v Bajkonuru, všude tady jsou obchody s kosmickými suvenýry. Good point, poznamenám a vysvětluji, že tento by měl být zvláštní tím, že nabízí skutečný kosmický hardware a měl by se nacházet v této budově ve druhém patře, nebo alespoň v budově, která nese označení Gluško 2. Podruhé nás setře, když poznamená, že momentálně jsme v budově Gluško 3 a jestli jsme si všimli, tak budova Gluško 2 je "zakrytá" a nepřístupná, takže asi ani tam se ten obchod nenachází... Good point poznamenám podruhé a vysvětluji jí, že GPS nás dovedla sem a tvrdí, že tento barák je Gluško 2. Vysvětluje nám, že to je sice pravda, ale Gluško 2 už neexistuje a toto je fyzicky Gluško 3, ačkoliv oficiálně Gluško 2. Děkujeme jí za její čas a odcházíme směrem k naší dodávce.

Cestou už se o tom moc nebavíme. Nevím, jestli je Stefan nadšený, že právě prožil 2 hodiny v životě tajného agenta, nebo naštvaný, že nesehnal svůj vytoužený letový exemplář polámaného plechu. Tak či tak, až bude mít problémy s prostatou, určitě budě vědět kde hledat potřebné informace. Dnešek byl opravdu bohatý na zážitky. Únava se na nás začíná podepisovat, tak zamíříme do kavárny kousek od náměstí, počkáme na dodávku a po večeři pádíme zpátky do hotelu. Konečně vidím, kde jsme ubytovaní. Nacházíme se na dosah startovacích ramp Protonu! Jsme ubytovaní uprostřed kosmodromu ve stejné ubytovně, kde přebývají technici komplexu zabezpečujícího provoz rakety Proton. Paráda!

Zítřek bude volnější, ale moc se těším. Těším se na jednu konkrétní věc a zbytek bude spíše v režii náhody. Obdivuji mou ženu, že tak oddaně a bez připomínek přežila MŮJ den. Je skvělá. A věřím, že Stefan nás zítra taky nějak pobaví, ať už s mobilem v ruce, nebo bez něj.