Návštěva kosmodromu Bajkonur - den 1.

17.01.2020

... ale až po prohlídce města Kyzylorda 

Ten den se nepokoušíme vstávat zbytečně brzo. Budu rád za každou další minutu, kterou strávím v zemi snů a tentokrát nemám na mysli kosmodrom, ale staré dobré nevědomí. Noc byla náročná, zabil jsem asi 84 komárů, ale snažím se vnímat i to dobré na věcech nedobrých, takže hodnotím kladně fakt, že jsem vynalezl opravdu účinnou metody detekce a destrukce těch krvelačných bestií. Já jsem to krveprolití nezačal a ani jsem o něj nestál, ale bzučení u hlavy je věc, kterou prostě poslouchat při usínání nehodlám. Další pozitivní věc je, že jsem ochránil manželku, a to se vždycky může hodit.

Cestovka si nás má vyzvednout až kolem desáté dopoledne a my víme přesně, jak dlouho nás zdrží snídaně v hotelu Araj. Budou to dvě vajíčka, dvě kolečka salámu a trocha kečupu. Černý čaj stydne rychle, takže jde vše podle plánu. U hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni, zastavuje bílá dodávka. Přistupuje k nám anglicky mluvící průvodce a ujišťuje se, že je tu správně a my jsme ti, koho shání. Sdělí nám, že máme ještě přibližně tři hodiny do příletu další skupiny a teprve až poté můžeme vyrazit na Bajkonur.

Naštěstí pro nás a pár dalších turistů, má nachystaný program. Zve nás na prohlídku města Kyzylorda, a protože je tato v ceně, nemáme žádných námitek a s nadšením nasedáme do naší nové oblíbené bílé dodávky.

Samotné město Vám umožní vžít se do kůže cestovatelů časem. Na každém rohu na Vás dýchá atmosféra dob minulých, a to nejen díky tamní architektuře, ale také výzdobě různých náměstí a náměstíček. Kýčovitá výzdoba je na některých místech lehce nevkusná, nicméně tak nějak zapadající do města, ve kterém je luxus opravdu jen naleštěná bída. Kyzylorda je poměrně bohaté město, ale ať se snaží, jak jen může, zeměpisná poloha nedává moc příležitostí vynikat bohatou rostlinnou výzdobou. V podstatě je všude prach a písek, což je dominantní pocit, který si z tak "vyzdobeného" a barevného města odnesete. 

Kyberkrychle, květinový válec a antická brána v jednom záběru. O rozmanitost tady není nouze.
Kyberkrychle, květinový válec a antická brána v jednom záběru. O rozmanitost tady není nouze.

První zastávka, kterou pro nás průvodce nachystal, byla malá mešita. Taková malá, nenápadná stavba na okraji města. S ostatními turisty na sebe lehce rozpačitě koukáme a přemýšlíme, proč právě tato mešita byla vybrána, jako návštěvní bod reprezentující město Kyzylorda. Po třech minutách se ukazuje se, že průvodce je muslim... teď už tomu rozumíme. Každopádně následujeme jeho bosé kroky a po opravdu rychlé prohlídce interiérů se scházíme v zahrádce, kde nám místní zahradník nabízí výborný meloun se slovy: "Tohle všechno, co tady vidíte je jen moje práce a zásluha". Je to sympaťák, ale vybavuje se mi jedno české přísloví o smradu a samochvále. Abych mu jen nekřivdil, musím uznat, že odvádí dobrou práci a co je ještě důležitější, on sám jí za dobrou považuje a jako bonus ho zřejmě i baví. 

Na rozloučenou vytvořil každé ženě naší expedice kytici a popřál šťastnou cestu. Šťastná cesta pro kytice trvala přibližně dvě hodiny. Poté všechny uschly v autobuse a byly důstojně odloženy na letišti. Naše prohlídka městem ale pokračovala vesele dál. Vesele pouze do doby, než jsme zastavili u velikého "sdruženého" památníku obětem několika událostí. Z hlavy je už nevyjmenuji, ale jednalo se minimálně o několikero válek, Černobylskou katastrofu a pokusy s atomovými bombami. Jako pokorní lidé jsme památku uctili minutou ticha a jako turisté selfíčkem. 

Vstupu do areálu vévodí monument nazvaný "Věčný plamen", který údajně hoří v kuse už od chvíle, kdy byl zapálen (teď trochu vařím z vody, na přesnější časový údaj si už nepamatuji). Bohužel spousta lidí si tento krásný památník plete s odpadkovým košem, takže prostor kolem plamene byl řekněme "nefotogenický". Přistihnu se, jak uvažuji nad tím, komu takovým plamenem kdo prospěje a jaký postoj by asi zaujal nějaký ekonom, případně ekolog. Myšlenku raději zavrhnu dříve, než mě někdo napomene, že zneuctívám oběti špatných časů, nerozumím tomu a ať si hledím svého.  

Pokračovali jsme kolem tohoto multipamátníku hlouběji do parku, ve kterém se nacházel další památník, tentokrát zastoupený obrněným kolovým vozidlem. Ke slovíčku památník jsem nenašel dostatek synonym, takže budou mé texty zřejmě slohově chudší, nicméně takovýchto "zastavení" jsme na naší cestě po okolí potkali opravdu spoustu. Zdejší krajina a národy mají opravdu na co vzpomínat - ať už v dobrém, tak bohužel i ve zlém.

Pokračujeme pár minut a kilometrů naší bílou dodávkou, když průvodce zvolá, že po levé straně máme historicky nejstarší budovu města Kyzylorda. Teď je z ní tržiště s několika nevkusnými výlohami - nezastavujeme. Zastavení si totiž šetříme na historicky nejstarší pravoslavný kostel města. Opět je situovaný tak, že nelze z žádné strany dobře vyfotit, nicméně alespoň interiér se zvěčnit podařilo. Spousta zlaté barvy a biblických výjevů na stěnách. Pořizuji povinnou fotodokumentaci a už opět vyrážíme. Ani náš průvodce nevypadá, že by se tady potřeboval nějak výrazněji zdržovat a navíc nás čekají ještě čtyři body na seznamu pamětihodností, tak není čas ztrácet čas. 

Přijíždíme k velkému parku, v jehož středu je socha Kyzylordského Jana Žižky. Ve skutečnosti to asi bude někdo jiný, ale já jsem spíše nepolíben historií zdejšího lidu. Je to určitě ostuda, ale dá se to pochopit u člověka, který přijel za kosmonautikou. Za tímto parkem jsou dvě velké budovy a my se dozvídáme, že se jedná o vlakové nádraží.

První věc, která mě velice zaujala, byla budovatelská malba enormních rozměrů, která znázorňuje vše, na čem opravdu záleží (obilí, buldozer, východ slunce, úderník i člověk s pravítkem, zřejmě představitel inteligence). Pokračovali jsme dále na nástupiště, naprosto volně a svobodně. Poté jsme měli možnost projít halou, která byla z obou stran, jak od kolejiště, tak od města, průchodná pouze přes dva bezpečnostní rámy a policejně-armádní kontrolu. Tuto kontrolu jsem si tedy odpustil a lehce něco vyfotil. Mezitím se mi moje skupina ztratila, tak jsem se vrátil svobodnou cestou zpět k dodávce - tedy na místo, kde jsem naší dodávku viděl naposledy, když jsem z ní vystupoval, a zároveň místo, kde se nyní již naše dodávka nenacházela. Trochu jsem se toulal po okolí, než se mi podařilo svojí skupinu objevit pod "Žižkou" a i přes mé jakobynic připojení ke stádu, jsem byl odhalen a pokárán nepříjemným pohledem našeho průvodce a své ženy. Na průvodce si musím dát pozor, má přehled. Slíbil jsem oběma, že se to už nebude opakovat, ale v duchu jsem variantu nechtěného ztracení úplně nezatracoval. Člověk jak uvidí Sojuz, tak snadno ztratí přehled o životních prioritách a slibech.

Další zastávkou je hlavní náměstí Kyzylordy. Je to opravdu velký prázdný prostor, kterému vévodí velká vodní plocha tvořená několika malými fontánkami. Kolem pobíhají děti i dospělí a v horkém dni po sobě laškovně stříkají vodu. Náměstí jsme viděli už předchozí den, tak se držíme v dosahu dodávky, kde je alespoň trochu stínu. Významnými budovami kolem náměstí je budova práva a univerzita. Z další strany pak městské divadlo a nějaké obchody. Je to příjemné místo a díky tomu, že Kyzylorda není zrovna výkladní skříní Kazachstánu tak, jako třeba Almaty nebo Nur-Sultan, na turisty tady skoro nenarazíte.  

Co ale trochu kazí dojem, jsou neskutečně ošklivé a všudypřítomné koláže znázorňující naprosto cokoliv. Moc jsem je nefotil, ale pár obrázků přeci jenom mám, abych váženému čtenáři nastínil, co mám asi na mysli. Autory těchto nádher bych postavil ke zdi, zavázal jim oči a naprosto nekompromisně jim odinstaloval Photoshop z počítače se slovy "Tak tohle bylo naposledy!" 

Teď si tak uvědomuju, že ty naše billboardy také nejsou zrovna umělecké klenoty. Asi jsem se už nějak naučil je v Čechách ignorovat, ale tady si toho všímám. Myslím, že tento druh "umění" je ale společný pro všechny postsovětské republiky. Nejsem až tak zcestovalý, ale setkal jsem se s tím i v Afghánistánu. Čím víc obrázku splácaných dohromady a čím víc červeného textu s bílou konturou, tím líp.

No nic, jedeme dál. Míjíme několik, na pohled, zajímavých míst a zastavujeme u další mešity. Tentokrát mnohem větší a novější. Nebudu plýtvat zbytečně superlativy, ty si nechám na kosmodrom, takže jen ve zkratce. Na venek mešita, uvnitř hezké modré koberce. Tyrkysová Kazachstánu sluší, ale myslím, že hodina vyčleněná na prohlídku byla trochu moc. S vidinou dobrého oběda se snažím i tuto exkurzi pojmout jako příležitost a celé si to nějak užít, pochytit co se dá... nejsem snad žádný ignorant ne? A navíc, sám bych se do ní asi podívat nešel. 

Po vydatném halal obědě, vyrážíme s prázdnými žaludky konečně na letiště. Moc se těším, mám rád letadla a letiště. Ještě víc mám rád cestu na Bajkonur. Končíme prohlídku města a skutečné dobrodružství konečně začíná. Nemám pocit, že jsme viděli to nejzajímavější z Kyzylordy, ale na druhou stranu mám aspoň důvod se sem někdy vrátit a prozkoumávat dál. Určitě má to město co nabídnout a já jsem k němu byl možná trochu nespravedlivý. Není to jeho vina, je to tím, že na Bajkonur se fakt už těším. Kdybych měl v plánu po Kyzylordě navštívit nějaké Indické gheto, asi bych si jí vážil víc, ale takhle? Bajkonur má veškeré moje očekávání.

Cestou z města na letiště ještě zastavujeme na prohlídku gigantického parku, který nechal zbudovat pan Nur-Sultan. Je to prezidentský park. Naštěstí pro nás je zamčený a nemusíme tedy ztrácet čas obdivováním něčeho co je naprosto zbytečné a nezajímavé už od silnice. Nikdo v něm není, nikoho nenapadne jít se proházet do parku vzdáleného několik kilometrů od města. Možná by napadalo, ale v parku neroste ani tráva. Je to pustina s chodníčky kolem betonových, rádoby okrasných zdí. Můj negativní názor pramení z toho, že dřív na tomto místě byly bohaté pastviny a domky místních starousedlíků. Bohužel se někdo rozhodl, že když má prezidentský park Nur-Sultan město, tak ho bude mít i Kyzylorda. Co už ale zajímavé je, je hráz a elektrárna v jednom, kousek od parku. Je to armádou střežená oblast, ale pro turisty přístupná. Prý byla postavena Japonci hned po druhé světové válce. Pohled na mohutnou životodárnou řeku Syrdarju je téměř dech beroucí. Co je ale určitě dech beroucí, je stále silnější vítr, který s sebou nese i neprůhlednou masu písku. Hned myslím na letadlo, které má přivézt další skupinu. Je to malé letadélko, Embraer 175 Air Astana, které asi nebude úplně kamarád se silnými poryvy větru... snad mu nebude moc fučet z boku. Mám informace, že by v něm měli být i Češi, tak uvidíme. 

Jediná zelená a hezká část parku.
Jediná zelená a hezká část parku.

Jsme na letišti. První věc, kterou spotter udělá, je pokusit se co nejlépe vyfotit letadlo. Bohužel písečná bouře tomu docela brání. Odcházím tedy od plotu a jdu odložit kytici ze zahrádky první mešity do blízkého lesíku. Čekáme asi hodinu a půl, když konečně přichází zbytek naší skupiny. Čtyři Češi, vypadají jako sympaťáci. Jen se pozdravíme, na víc není čas.  Jedou se podívat na start rakety, tak máme určitě spoustu společného. Až později si se ženou uvědomíme, že jednoho jsme nedávno potkali, když jsme seděli v jeho Chrudimské kavárničce. Svět je skutečně jedna větší vesnice. Vyrážíme směr Bajkonur a tří hodinová cesta docela odsýpá. Užívám si tu nudu a pustinu a vyhlížím cokoliv, co by mohlo alespoň zdánlivě připomínat kosmodrom. Najednou se ve světlech reflektorů naší dodávky mihne ukazatel na Bajkonur. Prostě jen tak, jakoby to ani nic neznamenalo. Vypadá úplně stejně, jako jakýkoliv jiný ukazatel do sebemenší vesničky. Nechápu. Už jen pár kilometrů... Konečně!

Od první cedule je to ještě celá věčnost (asi tak 20 minut) než dorazíme na vstupní checkpoint do města. Je hlídán vojáky a bez povolení ho člověk neprojede. Naše dodávka zastavuje asi 200 metrů od brány a přichází naši noví průvodci. Jsou to 2 ženy ve středních letech a střídají mladíka, který nás doprovázel po Kyzylordě a teď nás opouští. Prý se možná potkáme v den startu. S novými průvodkyněmi vyrážíme konečně k bráně. Bez problémů jsme po krátké kontrole dokladů vpuštěni do města a já začínám být oficiálně nadšený. Bohužel je už město zahalené tmou a pouliční osvětlení není zrovna v nejlepší kondici (nesvítí vůbec). Řidič náhle zastavuje a my očekáváme rychlý check-in, sprchu a nutný spánek.

Elina (jméno anglicky mluvící průvodkyně) nám sděluje, že je pro nás nachystaná večeře, tak jí následujeme do restaurace. Až na 2 Bajkonuřany je úplně prázdná. Vypadá, jako nějaká retro diskotéka, trošku jako z filmu Kamarád do deště. Máme vyčleněný stůl, tak poslechneme pokynů a usedáme. Ani nevím, jestli mám hlad, spíše ne. Vzpomínka na halal restauraci mi zatím stačí. Jsem unavený a natěšený na zítřejší vývoz rakety z hangáru a ustavení na startovní rampu. Během večeře, kterou si bohužel už nepamatuji, nám dámy rozdávají naše osobní vstupky. Konečně mám nějaký artefakt a důkaz, že jsem tady byl. Nosit jí raději asi nebudu, mohla by se poničit.

Konečně se po hodině zvedáme a opět usedáme do minibusu. No už bylo na čase, hotel musí být blízko. Proč ale opouštíme město a vyrážíme do noci? A ještě stejnou cestou, jakou jsme přijeli? Po čtyřiceti minutách začínám trošku pochybovat, že mám o naší poloze a situaci alespoň částečný přehled. Nevím co se děje, tak volím ústup a usínám. Probouzím se a jsme stále na cestě. Teď už vidím, že určitě nejsme na stejné cestě, kterou jsme přijeli. Janička, má milá žena, je už taky nervozní, tak jí uklidňuju. Jsme přece na kosmodromu, tady je všude daleko a řidič určitě ví, co dělá. Sám tomu ale už nevěřím a moje pochybnosti trochu zesílí, když se dodávka najednou zastaví uprostřed ničeho a řidič začne ukazovat kolem sebe. Naštěstí to netrvá dlouho, krátce se vrací a nám se na obzoru brzo objeví pár světel. Míříme k nim, tak jsem v klidu. Zastavujeme u hotelu a já jsem nadšený, že se věci daly opět do pohybu správným směrem. Už to je opravdu dlouhý den a vím, že ráno vstáváme brzo. Raketa na nás čekat nebude a já jsem odhodlaný nezdržovat, abych byl všude první a měl pořád nejlepší výhled a fotky. Tohle nesmím pos*at a povedu osobní válku proti každému, kdo mi bude mé plány kazit. Tady nejde o to, sednout si v autobuse k oknu na 20 minutovou cestu, tady jde o životní zážitek. Je to poprvé, rovnou naostro a bez možnosti opakování ceremoniálu.

Přistupujeme k okénku a je nám oznámeno, že dostaneme oddělené pokoje. To se nám nelíbí, protože se se ženou máme opravdu rádi, vážíme si společného času a já bych pak musel poslouchat, že jsem to špatně zařídil. Naštěstí pro nás k okénku dorazila už od pohledu (a chování během dne) protivná Ruska se synem, kteří také dostali jednomístný pokoj. Dlouho gestikuluje, rozhazuje rukama a chová se arogantně. Přináší to ovoce a je uklidněna s tím, že pokud chce, bude převezena do jiného hotelu. Do teď jsem zvažoval, že použiju podobnou strategii, jako ona, ale někam zase přejíždět se nám opravdu nechce. Bereme si dva klíče a jdeme omrknout situaci. Vracíme se na recepci se zajímavým a nečekaným výsledkem. První klíč byl od neexistujícího pokoje. To číslo prostě nikde nebylo a na recepci nechápavě kroutí hlavou. Chyba opravdu nebyla na naší straně, ten klíč vypadal jinak a číslo pokoje neodpovídalo žádným dveřím, alespoň ne v tomto hotelu. Druhý klíč od jednomístného pokoje nám otevřel dveře do pokoje dvojmístného. Fajn, jsme rádi, že jsme to šli omrknout - zřejmě tušení. Paní na recepci opět nechápe, jak je to možné, ale my oznamujeme, že jsme spokojení a že tady tedy zůstáváme. Zajímavé první dojmy... tady nuda určitě nebude.

Pokoj je skutečné retro. Asi na 6 metrech čtverečních jsou 2 postele, lednice, klimatizace, topení a dvě skříně na ložní prádlo a televize. Prostě vše, co potřebujete ke štěstí, pokud zrovna netrpíte klaustrofobií. Po místnosti se mohl pohybovat jen jeden člověk, pokud se dokázal pohybovat bokem k vektoru rychlosti. Oba jsme hubení, ale když chtěl jeden z nás změnit svoji polohu v prostoru, druhý musel zaujmout statickou polohu v meziprostoru. S tím pokojem byla zábava a já jsem si ho hned zamiloval. Kupodivu byl i čistý a celkové útulný. Více prostoru bylo na záchodě, kde se nacházelo i umyvadlo. Sprcha byla společná pro celé patro na chodbě. Protože jsme byli unavení, ta trocha nepohodlí nám nějak zvlášť večer nezkazila. Těšili jsme se do postele ale už ne na vstávání, které bylo v plánu asi za 5 hodin. Očividně jsme daleko od civilizace, ale kde přesně, to nejsem schopen určit. Doufám, že nejsme daleko od kosmodromu. Zítra musíme být u rakety první!